Cong-Min už nevěří nikomu. Jeho domov mu vzala voda. Políčko, kde pěstoval rýži, zmizelo pod nánosem bahna, s jeho domem si rozbouřená řeka pohazovala jako s hračkou. Kdo za to může? Každý tvrdí něco jiného.

Osud obyčejného rolníka, který ze dne na den přišel o majetek a několik blízkých, nikoho nezajímá.

Pramení v horách západočínské provincie Čching-chaj. Esovitý oblouk Chuang-che, Žluté řeky, protíná severní Čínu. Své jméno získává podle barvy bahna, které si přináší z horního toku. Kvůli zanesenému řečišti se její voda rozlévá daleko do krajiny.

„Tak mohutný veletok je nestabilní vlivem vysokého obsahu unášené zeminy. Místy představuje až 60 % celého objemu a usazeniny neustále přetvářejí tok celé řeky,“ píše současný americký autor Chris McNab. Rizika záplav proto stoupají.

V úrodné nížině na poslední čtvrtině toku, než se řeka vlije do Žlutého moře, nacházejí svůj domov miliony Číňanů. Na malých terasovitých políčkách, protkaných zavlažovacími kanály, pěstují rýži.

Více než 4000 let se tam snaží ochránit vesnice v okolí řeky před její mohutnou silou. Budují hráze, které mají zadržet valící se vodu, kopou kanály, aby rozvodněný živel přiměli k poslušnosti. Snaží se marně. Tragické povodně ukončí životy milionů Číňanů…

Bahno se valí dál

Jeskynní obydlí ve spraši si lidé v provinciích Šan-si a Šen-si na horním a středním toku Žluté řeky budují od nepaměti. Místy až 45 metrů silná vrstva horniny z křemitého prachu, navátá větrem, k tomu přímo vybízí.

V usazeninách se lehce hloubí, proto v nich vznikají jeskynní domovy už od dob neolitu (před 12 000 lety) až do 19. století. Výjimkou ale nejsou ani dnes. Mají spoustu výhod. V létě do nich sluneční paprsky neproniknou, naopak v zimě se tu udrží příjemné teplo.

Jenže lesnatá území kolem spraší Číňané kácejí a úplně tím mění podobu krajiny. Erozí se část spraše dostává do Žluté řeky a ta si z ní vytváří bahno, které se valí dál po toku, do provincie Che-nan.

Lidé se mění v hadrové panenky

Koryto Žluté řeky v roce 1887 naplňují usazeniny, voda se vylévá z břehů. Vzniká povodňová vlna, která u Kchaj-fengu, centra provincie Che-nan, protrhne hráz.

„Voda, valí se na nás voda!“ křičí zoufale Cheng-Gong sotva vběhne do svého domku ve vesničce pod Kchaj-fengem. „Za chvíli bude u nás. Musíme pryč,“ vysvětluje vyděšeně. Tohle místní nečekali.

Ještě včera večer vypadala hladina řeky docela klidně… Cheng-Gongova manželka Jia bere za ruce synka a dcerku. Vybíhají ven. Daleko však nedoběhnou. Voda se šíří rychle a smete s sebou všechno, co jí stojí v cestě.

Zanedlouho Cheng-Gonga unáší její proud. Stačí ještě vykřiknout na ženu a děti. I ty mizí ve vodním víru a rozbouřený živel jimi smýká jako s hadrovými panenkami. Nepřežije nikdo z nich. Dravá voda tentokrát zničí 11 velkých měst a asi 600 vesnic.

Řeka zaplaví území o rozloze zhruba 130 000 km2 (pro porovnání Česká republika má 78 865 km2).

S rýží skoncují

Katastrofa z roku 1887 není první a ani poslední, která oblast zasáhne. Záplavy se tu opakují téměř každým rokem, i když ne vždy v takové síle.

„Roku 1898 přivedly katastrofální záplavy na Žluté řece, po nichž následovalo vytrvalé sucho, vesničany do bezvýchodné situace. Severní Čína byla jako sud s prachem,“ vysvětluje americký historik John K. Fairbank (1907–1991).

Právě oblasti kolem Žluté řeky patří mezi nejhustěji osídlené navzdory tomu, že bydlet tady představuje obrovské riziko. Zdejší zbídačení obyvatelé se proto v 90. letech 19. století raději stávají bandity, než by zkoušeli znovu zasít rýži.

Nemají jistotu, že jim úrodu i domovy nezničí voda, a jejich problémy vládu nezajímají. Nespokojenost roste a stává se podhoubím k rozpoutání tzv.

boxerského povstání, které vypuká roku 1899. Asi 2 000 000 lidí zůstane v roce 1887 bez přístřeší, na následné epidemie tyfu a cholery umírá 1 000 000 lidí. Počet utonulých se pohybuje v rozmezí 900 000 – 2 000 000.