Je 24. srpna 1939, dvě hodiny ráno moskevského času. Sovětský lidový komisař pro zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov a jeho německý protějšek, Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop podepisují dohodu, ke které po dlouhých jednáních dospěli.

Na členech delegací je znát únava, mají za sebou náročný maraton jednání. Obě strany se ve smlouvě zavazují, že na sebe nebudou útočit. Naopak, budou udržovat kontakt a vyměňovat si informace v otázkách, které je zajímají.

Rozdělují si také sféry vlivu ve východní Evropě a v Pobaltí. Od smlouvy si všichni slibují vzájemný respekt. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) ho začne projevovat už krátce po podpisu smlouvy.

Sovětští komunisté na jeho příkaz mění názory na Němce. Protinacistická propaganda jako mávnutím kouzelného proutku mizí z tisku.

Navzdory tomu, že Německo 1. září 1939 napadlo Polsko, sám Stalin v jednom z rozhovorů pro tisk v listopadu 1939 hází odpovědnost za válku na Francii a Velkou Británii.

Pozoruje situaci v Evropě a věří, že Hitler dodrží své smluvní závazky a na Sovětský svaz nezaútočí. „Dokud vede válku s Anglií, určitě nebude bojovat na dvou frontách,“ přemítá ještě na podzim roku 1940. Jenže situace se brzy mění.

Už na počátku roku 1941 putují do Moskvy zprávy o tom, že počet německých vojenských divizí v Polsku, poblíž hranic se SSSR, povážlivě stoupá.

Posiluje moc

Napětí mezi oběma státy na jaře 1941 vzrůstá. Georgij Konstantinovič Žukov (1896–1974), náčelník generálního štábu Rudé armády, o pohybech Němců informuje Stalina na pravidelných schůzkách.

„Hitlerovi jsem v osobním dopise vysvětlil, že o tom víme a máme pocit, jako by Hitler proti nám chtěl vést válku,“ odpovídá tehdy Žukovovi sovětský vůdce. Hitler obratem ujišťuje Sověty, že tyto akce nejsou namířeny proti Sovětskému svazu.

„Hodlám dodržovat dříve uzavřené smlouvy a přísahám na svou čest jako hlava státu, že účel soustředění sil v Generálním gouvernementu (autonomní část třetí říše na troskách Polska – pozn. red.) je odlišný,“ dušuje se německý diktátor.

Jako důvod stahování svých vojsk východním směrem uvádí Hitler bombardování západního a středního Německa britským letectvem. Podle Žukova Stalin zřejmě Hitlerovu vysvětlení v tuto chvíli ještě věří. Přesto je jasné, že je nejvyšší čas něco podniknout.

Situace už je neudržitelná… Stalin proto posiluje své pozice. 4. května 1941 večer se nechává politbyrem Komunistické strany Sovětského svazu jmenovat předsedou rady lidových komisařů, tedy předsedou vlády. Dosud zastával funkci prvního tajemníka strany. Veřejnost se o tomto rozhodnutí dozvídá o dva dny později…

Neporazitelná armáda neexistuje

Druhý den po svém jmenování prakticky neomezeným vládcem Sovětského svazu přednese Stalin na večerní hostině připravené pro absolventy 16 vojenských učilišť Rudé armády projev, o jehož obsahu se dodnes hojně spekuluje.

„Přesný záznam jeho řeči neexistuje – máme k dispozici přinejmenším čtyři nebo pět verzí,“ uvádí současný americký historik John Lukacs. Sovětský vůdce ale mluví o německé armádě.

„Je německá armáda neporazitelná?“ pokládá si řečnickou otázku a hned si na ni sám odpovídá:

„Neexistuje neporazitelná armáda.“ „Ve Francii by se dívky za vojáky nevdaly,“ poznamenává později jízlivě a naráží tím na porážku, kterou Němci před necelým rokem uštědřili francouzské armádě.

Zdůrazňuje také, že „v Sovětském svazu lid a vláda o armádu všestranně pečují“. Má snad být jeho projev nepřímou výzvou k útoku na Německo?

Přípitek opilce

Někteří důstojníci jsou zmatení a nevědí, co si mají myslet. Jeden přiopilý generálmajor proto uprostřed hostiny vstane ze židle a připíjí na úspěch Stalinovy mírové politiky. Stalin se ušklíbne a povstane také – tohle přece musí uvést na pravou míru.

„Nějakou dobu jsme zdůrazňovali potřebu obrany – dokud jsme pro naše vojsko nezajistili dostatek moderní výzbroje.

Po dokončení přestavby je armáda vybavena pro moderní způsob boje, takže nyní když jsme již silní, je na čase přejít od obranného postoje k útočnému,“ říká a ostatní rázem ztichnou.

Po téhle poznámce všichni pochopí nový kurz politiky, protože „nálada v sále se okamžitě změnila a důstojníky zachvátilo vzrušení živené Stalinovým slibem brzkého a nepochybně vítězného útoku,“ tvrdí současný ruský historik Konstantin Plešakov.