Černobyl. I po téměř 35 letech od onoho osudného dne při vyslovení tohoto jména stále mrazí. Jedna z největších průmyslových katastrof nejenže zničila tisíce lidských životů, ale také ukázala, jak totalitní systémy dokážou lhát.

Na noc z 25. na 26. dubna 1986 je naplánován ve čtvrtém bloku jaderné elektrárny Černobyl bezpečnostní experiment.

Ten má ověřit, zda bude elektrický generátor, poháněný parní turbínou, po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 sekund napájet čerpadla havarijního chlazení.

Zkoušku si oficiálně vyžádá sovětský úřad pro atomovou energii. Přímý příkaz k jejímu provedení vydá hlavní inženýr černobylské elektrárny Nikolaj Fomin (*1949). Ten sice dálkově vystudoval jaderné inženýrství, ale o jaderné energii toho příliš neví.

V první řadě to je tajemník strany a „své“ elektrárně bezezbytku důvěřuje. „Pravděpodobnost havárie je taková, jako že nás zasáhne meteorit,“ říkává.

Jedovatý mrak nad Evropou

Té noci ovšem meteorit skutečně spadne. Mix mizerných technologií a špatného vedení experimentu způsobí, že krátce před půl druhou v noci dojde v elektrárně ke dvěma mohutným explozím.

Stěny i střecha jsou proražené a z reaktoru se vyvalí ohromný smrtonosný mrak, který započne svou zkázonosnou cestu.

Padesát tun vysoce radioaktivního jaderného paliva, desetkrát víc než v Hirošimě, se pomalu, ale jistě začne rozprostírat nad Evropu i západní Asií. Zároveň vzduchem létá radioaktivní grafit. Zlověstný oblak se začne šířit z Ukrajiny dál.

Zprvu zamíří nad Bělorusko a poté do Skandinávie. 27. dubna zachytí formarkská jaderná elektrárna ve Švédsku, vzdálená od Černobylu více než 1000 kilometrů, první signály úniku radioaktivity.

SSSR věrný své tradici utajování tvrdošíjně mlčí, takže náhlý výskyt radioaktivity je záhadou. V poledne téhož dne se větry stočí k jihu a zamořený oblak se dostane nad Polsko, Československo a dál do západní Evropy.

Samotný mrak není příliš nebezpečný, ovšem o spadu z něj se něco podobného říct nedá.

Třicet let před tím…

Obyvatelé SSSR již podobnou situaci zažili, byť většina o tom neměla zdání. V roce 1957 se v oblasti jižního Uralu odehraje havárie ne nepodobná té černobylské. V jaderném zařízení Majak, pochopitelně přísně utajovaném, se na bezpečnost příliš nehledí.

Kontaminovaná voda je odváděna rovnou do jednoho z místních jezer, jaderný odpad je sypán do řeky Teča. 29. září v Majaku ale selže chladicí systém a dojde k mohutné explozi.

Ta sice přímo nikoho nezabije, avšak výbuch do atmosféry uvolní velké množství radioaktivních látek. „Najednou jsme slyšeli silný výbuch, země se zatřásla pod mýma nohama. Všichni jsme byli v šoku.

Děti si hned lehly na zem a starší lidé, kteří zažili válku, si mysleli, že právě začala nová. Vylezli na stromy, aby zjistili, odkud ten výbuch přišel. K nebi stoupal špinavý mrak…

Byl skoro úplně černý a vypadal jako kouř, co stoupá z pece,“ vzpomíná jedna z pamětnic. Radioaktivní mrak pokryje oblast o rozloze 20 000 km2.

Černé děti

Už tehdy Sověti vše tutlali. K první vlně evakuace zasažené oblasti dojde až týden po explozi, tedy v době, kdy zdejší obyvatelé byli zasaženi značnou dávkou radiace. K dalším evakuacím se úřady odhodlají až téměř po roce!

Na jižním Urale se zvýší počet nádorových onemocnění, děti se zde rodí s černou kůží a znetvořené. Po pár dnech umírají udušením. Sovětský tisk pěje ódy na úderníky, ovšem o kyštymské havárii v něm není ani zmínka.

O katastrofě však nemají tušení ani západní zpravodajské služby. Až po roce se v západních médiích začnou objevovat neurčité zprávy o havárii.

Teprve v roce 1976 má svět jasno, když radioaktivní únik v Kyštymu potvrdí biochemik Žores Medveděv (1925–2018), kterému se podaří emigrovat do Británie.

Nikomu nic neříct

K černobylské katastrofě se sovětské úřady hodlají postavit podobně. Zvláště když Kreml má na paměti rok a půl starý malér, který se stal v továrně americké společnosti Union Carbide v indickém Bhópálu.

Jedovatý mrak zde zabil a zmrzačil tisíce lidí a případ pravidelně obsazoval titulní stránky světových deníků. Moskva havárii v Bhópálu důkladně propagandisticky využije a nyní se děsí, že by jí to Západ mohl oplatit.

Jenže radiace nezná hranic a nedá se utajit. Jak už bylo zmíněno, první zachytí zvýšenou radiační situaci Švédové. Záhy svobodný svět zbystří, když americké satelity zachytí podivnou aktivitu u černobylské elektrárny.

Kreml však mlčí, až večer 28. dubna vydala Tisková agentura SSSR (TASS) krátkou zprávu o černobylské havárii.

Zatímco v Černobylu probíhají záchranářské práce, při kterých mnozí svou účast na nich zaplatí zdravím, ba i životy, Kreml situaci neustále bagatelizuje.

Lež měla krátké nohy

Zatímco SSSR a jeho satelity včetně ČSSR svým občanům skutečný rozsah havárie nepřiznávají, Západ bije na poplach. Lidé dostávají jodové tablety, dětem se zakazuje hrát si venku.

Aby Sověti ukázali, že vše je v pohodě, nechají účastníky cyklistického Závodu míru kroužit okolím Kyjeva. Peloton je však značně prořídlý, svou účast kvůli radiačnímu nebezpečí odřekly týmy Německa, Británie, USA, Rumunska a dalších zemí.

V té době unikne z elektrárny další dávka radiace a dojde k evakuaci těhotných žen z Kyjeva, ovšem cyklisté závodí dál.

Co se v Černobylu skutečně stalo, se lidé žijící v sovětském impériu, kam patří i Československo, dozvídají ze západních rozhlasových stanic BBC, Svobodná Evropa či Hlas Ameriky.

Podle některých politologů je černobylská exploze a zejména její utajování jedním z faktorů, který vedl ke zhroucení komunistické diktatury. Až po něm se mohli lidé konečně v plné šíři dozvědět, co se v ukrajinském kraji zvaném Polesí ve skutečnosti stalo.