Sníh, výzdoba, horký punč, vůně koření a třeba i žhnoucí polena v krbu. Zní to jako ideální způsob, jak se naladit na tu správnou vánoční atmosféru. Ale něco tomu schází. Na stromeček je brzy, dárky čekají na svou chvíli, cukroví odpočívá ve spíži.

Co by to mohlo být? No přece rolničky!

Jasný, charakteristický zvuk rolniček si spojujeme s Vánocemi. Může za to generacemi oblíbená píseň Jingle Bells (Rolničky), která je v tomto období slyšet prakticky všude. Ale také ikonický povoz štědrého vousáče Santa Clause.

Ten podle legendy přiváží americkým dětem dárky na svých sáních tažených soby a opatřenými rolničkami. Ale tento drobný zvonek plní v historii řadu různých úloh.

Všechno zlé ať jde z cesty!

Jejich původ a stáří není jednoznačně doloženo, archeologové je nacházejí v různých lokalitách světa. Vyrobeny jsou nejčastěji z tenkého kovu, mají většinou kulovitý nebo podlouhlý tvar. Uvnitř se skrývá kovová kulička či jiné předměty.

Některé staré kultury a primitivní kmeny používaly za tímto účelem suché plody se semínky nebo peckami uvnitř. Malé rolničky jsou v Sumeru, Babylonii, Asýrii a Egyptě zavěšovány do postrojů tažných zvířat.

Pro dávná pohanská náboženství představují předmět, který má pomoci odvrátit nemoci, smůlu nebo zlé síly. Tuto ochranu od nich očekávají i někteří dnešní motorkáři, kteří si připevňují na řídítka malé zvonky či rolničky, aby tak zahnali silniční démony.

U dvora, na lovu i pro legraci

Ve středověku je nejprve nosí aristokracie, aby se za pomoci jejich zvuku odlišila od nižších vrstev, ale asi počátkem 15. století se stanou součástí výbavy dvorních šašků, později také muzikantů, kejklířů a dalších kočovných umělců.

Na milost je pak znovu vezme i šlechta. Rolničky zdobí sedla, domácí zvířata i lovecké psy nebo sokoly, takže je jejich majitelé mohou snáze najít. Přibližně o 3 století později je doloženo použití rolniček jako varovného signalizačního zařízení.

Umisťují se na koňské postroje u povozů, ale častěji u sání, protože sníh tlumí zvuk, sáně jsou méně slyšitelné a hůře ovladatelné. Pomáhají tak upozornit chodce na sáně a varují i protijedoucí spřežení na úzkých cestách.

Ale i když jsou hudebním nástrojem, jen málo skladatelů jejich zvuk zakomponuje do svých děl.

Udělá to například geniální Rakušan Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) v jednom ze svých Německých tanců nebo česko-rakouský mistr symfonické hudby Gustav Mahler (1860-1911) v Symfonii č. 4.

Sváteční hit z vesmíru

Jejich období popularity přijde i v Novém světě. Uvádí se, že se výrobě rolniček od počátku 19. století věnuje například dílna mistra Williama Bartona v městečku East Hampton (americký stát Connecticut).

Ten vychová celou generaci zdejších zvonařů a místo je dnes uvedeno v Národním registru historických míst USA. Rolničky začnou být také spojovány se Santa Clausem a dokonce se podívají i do vesmíru.

Astronauti amerického vesmírného programu Gemini Tom Stafford (*1930) a Wally Schirra (1923-2007) je spolu s harmonikou propašují na kosmickou loď a jako předvánoční dárek zahrají během pátého pilotovaného letu (15. až 16. prosince 1965) projektu Gemini řídícímu středisku na Zemi song Jingle Bells.

Vánoční evergreen

Píseň Jingle Bells je vánoční klasika. Přestože pochází z USA, dávno překonala hranice této země a od adventu do svátku Tří králů zní po celém světě. Původně nemá žádnou souvislost s Vánocemi.

V roce 1857 ji složí hudebník James Lord Pierpont (1822-1893), strýc byznysmena a jednoho z nejvýznamnějších amerických bankéřů Johna Pierponta Morgana (1837-1913). Jmenuje se The One Horse Open Sleight a původně má být písní ke Dni díkůvzdání.

V 60. a 70. letech 19. století ji však lidé kvůli rolničkám a motivu saní tažených koněm začnou spojovat s vánočními svátky, což jí už zůstane.