„Pohleďte, co vzešlo z hříšného spojení člověka s opicí! Lidská duše uvězněná ve zvířecím těle! Oč děsivěji vypadá, o to krásněji zpívá a tančí! Pojďte se přesvědčit. Ale nejdřív zaplaťte!“

Je zřejmě nejslavnější atrakcí kočovných cirkusů a obludárií. Postižená dívka vydávaná za dítě člověka a opice, která sice tělesné krásy moc nepobrala, ale duši má čistou a nevinnou. Což je pro život možná ta nejhorší kombinace.

Z jeskyně do guvernérova domu

Julia Pastrana se narodí roku 1834 v mexickém státě Sinaloa. Je to takový malý uzlíček černých chlupů, ze kterého koukají jen velké masité rty a odstávající uši. O prvních letech jejího života se toho moc neví, existuje jen řada za vlasy přitažených historek.

Nejblíže pravdě bude Bess Lovejoyová, která ve své knize píše: „Místní domorodé kmeny často z podobných deformit obviňovaly naualli, vlkodlaky.

Když se Julia narodila, její matka utekla, nebo spíše byla z kmene vyhnána.“ Jako čtyřletý capart končí Julia v sirotčinci v Culiacánu, odkud koncem čtyřicátých let odchází do služby v domě bývalého sinalojského guvernéra Pedra Sancheze.

Kráska a zvíře v jednom

Nemá to snadné. Do života totiž vyfasovala hned dvě genetické poruchy. Hypertrichózu terminalis, která její tvář a tělo pokryje hustými černými chlupy, může za velké uši i nos, a také za nerovné zuby rostoucí ve svou řadách.

K tomu má vzácnou hyperplazii dásní, která deformací rtů a dásní dotvoří zvířecí vzhled. Život není pohádka, a tak tohle ošklivé káčátko bohužel v krásnou labuť nevyroste. Je spíš takovou kráskou a zvířetem v jednom.

Má opičí tvář, mužský plnovous a čelo i tělo pokryté chlupy připomínajícími srst. Povahou je to však laskavá a citlivá dívka s velkým srdcem toužícím po takové lásce, jako nachází milostných románech, které vášnivě ráda čte.

Inteligentní studentka, která se rychle naučí číst i psát ve třech jazycích a plynně mluví nejen španělsky, anglicky a francouzsky, ale také domorodým jazykem cahita. K tomu je talentovaná tanečnice a zpěvačka se zvučným mezzosopránem. Je však bezbranně naivní.

„Mluvila trochu jako dítě a naivně věřila každému, kdo se k ní choval laskavě,“ vzpomínají její přátelé.

Svatba z lásky a pro peníze

Protože touží cestovat, nechá se v roce 1854 přesvědčit promotérem M. Ratesem k cestě Ameriky, kde má vystupovat jako medvědí žena, hybrid člověka a zvířete.

Předvádí se v New Yorku, Clevelandu, Baltimoru i Bostonu, vystřídá několik manažerů, a po necelém roce skončí u Theodora Lenta, který už ji nepustí. Možná proto, aby si ji pojistil když začne mluvit o návratu do Mexika, požádá ji v roce 1855 o ruku.

A ona, která o lásce ví jen to, co si přečetla v romantických románech, nabídku přijímá. Nevidí jeho skutečné pohnutky, jen naplnění snu o pohádkové lásce.

Když ji přesvědčí, že je talentovaná herečka, vyrazí s ním na turné, kde ochotně „hraje“ roli opičí ženy o níž Lent divákům tvrdí, že se zrodila jako následek hříšného spojení člověka s opicí.

Úspěšná a šťastná všemu navzdory

Následující tři roky cestují po Spojených státech, Kanadě a zavítají i do Evropy.

„Je strašlivého, odporného vzhledu, navzdory tomu však má příjemný hlas a nádherně zpívá“ píší noviny a vychvalují její vybrané chování, šarm, gracii jejích pohybů i dobrosrdečnou povahu.

„Baví děti humornými kousky a pozvána na ples ráda si zatančí s odvážlivci, kteří ji k tanci vyzvou,“ informují čtenáře.

Okouzlí řadu vlivných lidí, stává se svéráznou celebritou a získá dokonce hlavní roli v divadelní hře Eduarda Jacobsona (1835-1897) Der curierte Meyer. Její smysl pro humor dokazují i rozhovory v novinách.

„Odmítla jsem již dvacet nápadníků, nebyli dost bohatí a hezcí,“ žertuje a navzdory své situaci se snaží být tak šťastná a spokojená, jak jí to jen situace dovoluje.

Opice nebo deformace

Na druhou stranu je to však možná smích tak trochu přes slzy. Uvědomuje si, že přes nádherné šaty, zpěv a herecký talent se lidé přišli podívat hlavně na nejšerednější ženu světa. Chce vědět proč je taková a ochotně podstupuje řadu vyšetření.

Ale jak už to bývá, kolik lékařů, tolik názorů. Od Alexandra Motta (1826-1889) který prohlašuje: „Je neobvyklým výsledkem páření člověka a orangutana,“ až po ty rozumné, jako je slavný Charles Darwin, (1809–1882) který oponuje a říká:

„Je to pozoruhodná něžná žena, uvězněná v těle stiženém fyzickými deformacemi.“ Dnes už tedy víme, že jde o vrozenou generalizovanou terminální hypertrichózu (CGHT) a jak v roce 2009 zjistí čínští vědci, viníkem je mutace chromozomu číslo 17, přesněji změny v množství kopií určitých úseků.

Z vězení ji vysvobodí smrt

Snadné to nemá ani s Lentem, který se ji snaží držet za zavřenými dveřmi, přesvědčen, že kdyby ji lidé vídali na ulici, neplatili by za možnost prohlédnout si ji na jevišti. A když Julia trvá na svém, neváhá ji v pokoji zamknout.

Jeho snaha Julii kontrolovat a ovládat se navíc stále stupňuje. Během evropského turné koncem roku 1859 Julia zjistí, že je těhotná. Je šťastná, ale bojí se stejně jako lékaři.

Jenže zatímco oni těžkého porodu, kvůli její úzké pánvi, ona toho, že dítě bude víc po ní než po otci. Netuší, že otec v to naopak doufá. Vždyť to je také jeho záměr, získat dvě zrůdy k ukazování za cenu jedné.

Porod nastane během zastávky v Moskvě 20.března 1860. Nešetrný zákrok ruských lékařů, při kterém kleště těžce poškodí matku i dítě jsou fatální.

Chlapec, který dostává jméno Theodor a je pokrytý černými chlupy stejně jako při narození jeho matka, přežije pouhých 35 hodin, Julia umírá 25.března 1860 na zánět pobřišnice. Je jí pouhých 26 let.

„Umírám šťastná, protože jsem milována,“ zašeptá než naposledy zavře oči.

Smrtí to nekončí

Její příběh tím však zdaleka nekončí. Lent nehodlá přijít o zlatý důl. Jen bude místo jedné živé zrůdy ukazovat dvě mrtvé. Obrací se na profesora Ivana Sokolova z moskevské univerzity, aby obě těla mumifikoval.

Ten údajně používá vlastní tajný recept, bránící odumírání těla a Lent je výsledkem nadšen. Dostat těla z Ruska je však problematické.

Musí se soudit se Sokolovem, který je vystaví v univerzitním anatomickém muzeu, ale také se probít přes zástupy ruských úředníků, aby mohl těla dostat za hranice. V únoru 1862 se konečně vrací do Anglie, kde uspořádá první posmrtnou výstavu.

Julia stojí ve skleněné vitríně ve svých tanečních šatech, po boku její syn v malém námořnickém oblečku.

A když zájem začne slábnout, pronajme těla kočovnému muzeu kuriozit, a sám si najde jinou vousatou dámu, Marii Bartelovou, kterou začne ukazovat jako Juliinu sestru Zenoru Pastranu.

Dlouhá cesta do hrobu

Během následujících let těla několikrát změní majitele a v roce 1953 končí v jednom norském skladišti.

Tady je vypátrá americký sběratel Mark Hofheinz (1912–1982) a v roce 1971, téměř 100 let poté, co tu Julia zahájila svou krátkou kariéru, je vrátí do USA. Je to však smutný návrat. Ve skladišti totiž obě těla poškodí vandalové.

Vyjde přitom najevo, že vykutálený expert Sokolov těla nemumifikoval, ale prostě je vycpal stejně jako lovecké trofeje.

Tělo Theodora končí pohozeno za skladištěm, kde ho sežerou myši a Julia znovu putuje z místa na místo, dokud se v roce 2012 do věci vloží Laura Anderson Barbatová.

„Pracovala jsem na divadelní hře o jejím osudu a ten mě tak dojal, že jsem se rozhodla dopřát jí konečně zasloužený odpočinek.“ Stane se 12. února 2013, kdy je za účasti stovek lidí, 73 let po své smrti, Julia nedaleko svého rodiště pohřbena na hřbitově v Sinaloa de Leyva.