Co je vlastně carpaccio? Dnes tak můžeme v podstatě nazvat všechno, co nakrájíme na tenké plátky a za syrova podáváme ochucené nebo se studenou omáčkou.

Od hovězího masa se název s časem posune i na ryby – konkrétně lososa a tuňáka – a dokonce i na ovoce či zeleninu.

Majonézy často nahradí olivový olej nebo dokonce sladké omáčky. V některých restauracích jde o takový vývoj, že může být carpaccio mírně tepelně upravené.

Carpaccio: U Harryho není k hnutí

Benátská hraběnka Mocenigo má kvůli specifickým potížím s trávením od lékaře zakázané tepelně upravené potraviny. Masa se však nehodlá vzdát. Jenže, kdo by chtěl obědvat tatarák takřka každý den?

Hraběnka nový pokrm Giuseppea Ciprianiho (?–1980) vychvaluje, kde může. Brzy se carpaccio zabydlí na jídelníčku jejích přátel a expanduje do okolních měst i do světa. V Harryho baru, jak se podnik podle Giuseppeho společníka jmenuje, brzy není k hnutí.

Na nové jídlo sem, do slepé uličky Calle Vallaresso, proudí zástupy lidí přímo z nedalekého Náměstí Svatého Marka.

Kdykoliv jsou v Benátkách, nevynechají tenhle podnik taková jména, jako jsou Ernest Hemingway (1899–1961), Charlie Chaplin (1889–1977), Orson Welles (1915–1985) či Woody Allen (*1935).

V maličké restauraci vyhlášené za národní památku, kam si můžete při návštěvě Benátek skočit i vy, sedávali jedni z nejbohatších mužů své doby – Philippe de Rothschild (1902–1988) a Aristoteles Onassis (1906–1975).

Podle žádného z nich ale plátky syrového hovězího šéfkuchař nepojmenuje. Tím „vyvoleným“ se stane italský malíř Vittore Carpaccio (asi 1465–1526). Roku 1950, kdy Giuseppe pokrm prvně připraví, je ve městě zrovna jeho výstava.

A cihlově červená a béžově bílá, mistrovy oblíbené barvy, připomínají šéfkuchaři právě jeho novinku.

Sendvič: Nenoste mi sem pořád to jídlo!

Britský státník John Montagu (1718 –1792), 4. hrabě ze Sandwiche, se probírá hromadou papírů k vyřízení. Dnes bychom o něm řekli, že je workoholik. Služebná postává opodál s talířem jídla.

Šanci, že by si její pán snědl v klidu večeři u jídelního stolu, už vzdala před několika týdny. „Tohle ne, jak si myslíte, že to tu mám sníst?“ ohradí se hrabě a rozhodí rukama, aby si všimla, kolik má práce. Kuchař o chvíli později jen krčí rameny.

Na tohle se nemusel vyučit. Nakonec hraběti seskládá večeři ze dvou plátků chleba, mezi které vkládá další náplň. Tu různě variuje – a pán svírající nový pokrm jednoduše v ruce pracuje dál – a konečně je s jeho výkonem spokojen.

V anglosaském světě zaslechnete populární příběh o tom, že je John Montagu náruživý karbaník a u karetní partie chce i jíst, aby se nezdržoval. Realita je nudnější – za vznikem sendviče je pracovní vytíženost. A co se do sendviče obvykle dává?

Chléb, podle anglosaského modelu toustový, můžete či nemusíte namazat máslem či pokapat olejem. Mezi dva plátky patří obvykle zelenina, sýr, ale i maso, vejce a různé omáčky či hořčice nebo kečup.

Pozor si dávejte na dovolené v Itálii, v odlehlejších částech na vás při objednání sendviče budou hledět s nepochopením. Říká se mu tady tramezzino.

Pizza Margherita: Zakousněte se do státní vlajky

Dne 21. dubna 1868 má důvody k oslavě celá Itálie. Král Umberto I. Dobrý (1844–1900) si právě bere za manželku svou sestřenici, savojskou princeznu Markétu (1851–1926). Na trůn usedá pod honosnějším jménem Margherita Maria Teresa Giovanna.

Netřeba velkých dohadů, po kom se slavná pizza jmenuje. Ovšem k jejímu zrodu chybí ještě pár let. Až v roce 1889 spatří světlo světa pizza přesně podle italského vlasteneckého gusta. Na Margheritě najdeme rajčata, bazalku a sýr. Tedy kombinaci červené – zelené a bílé, stejně, jako na státní vlajce.

Po královně je toho ale pojmenováno mnohem víc.

Čtyři roky před slavnou pizzou zdolá parta horolezců štít v pohoří Brenta a pojmenují ho Cima Margherita tedy Margherit vrchol, roku 1906 pak pro změnu královnin synovec, úspěšný horolezec Luigi Amedeo di Savoia-Aosta (1873–1933) dobude nejvyšší ze štítů Mount Stanley.

Hora leží na hranicích mezi Ugandou a Demokratickou republikou Kongo a 5109metrový vrchol od té chvíli nese také královny jméno. V horách se činí i její výsost osobně. 18. srpna 1893 dorazí na v Evropě nejvýše položenou horskou chatu.

Dodnes ji najdete na vrcholu Punta Gnifetti ve výšce 4 554 metrů a jmenuje se Capanna Regina Margherita, v překladu Chata královny Margherity.