Britskému sériovému zabijákovi Robertu Johnu Maudsleymu (*1953) se přezdívá skutečný Hannibal Lecter.

Je nadprůměrně inteligentní, miluje klasickou hudbu, a když se zeptáte jeho známých, vylíčí vám ho všichni jako vtipného a zdvořilého společníka, který byl vždy každému nápomocen.

Přesto svůj život zřejmě již dožije ve speciální cele o rozměrech 5,5 × 4,5 metru. V čem je výjimečná? Stěny jsou hlavně ze silného plexiskla.

K dispozici má stůl a židle z lisované lepenky, toaleta a umyvadlo jsou bytelně přišroubovány k podlaze a korpus postele tvoří betonová deska.

Z cely smí na hodinu denně ven. Obvykle cvičí – pod bedlivým dozorem 6 strážníků. Je dokonce označován za nejnebezpečnější osobu Velké Británie! Robert je čtyřnásobný vrah. Co nás ale zarazí je samozřejmost, s jakou zbavuje lidi života. K vraždě má vždy důvod.

Vyšší mravní. Ale to se musíme vrátit na začátek. Rob se poprvé rozkřičí na svět ve čtvrti Speke v Liverpoolu jako 4. z 12 dětí. Rodiče péči naprosto nezvládají a ani se o to nějak nesnaží. Robert tedy putuje do katolického sirotčince v hrabství Merseyside.

Teprve když je mu 8, vrátí se k rodičům. Jsou to už cizí lidé, a co hůř, o chlapce se nestarají a navíc ho týrají. Po roce je naštěstí umístěn do pěstounské péče. Znásilnění, střídání prostředí i tyranie ho ale navždy poznamenají.

Hlasy vábí k zabíjení

Postává na rohu jedné z londýnských uliček. Je konec 60. let 20. století. Nového klienta si zprvu ani nevšimne. Plácne ho ledabyle po zadku a místo pozdravu jde rovnou k věci:

„Tak za kolik?“ Rob se v pubertě živí prostitucí, je závislý na drogách a život je pro něj nekončící strádání. Několikrát se pokusí o sebevraždu, ale marně. O pár měsíců později už sedí v ordinaci psychiatra. „Říkají mi, abych je zabil. Ty hlasy, doktore.

Chtějí, ať zabiju svoje rodiče,“ vysvětluje. Jisté je jen to, že je Rob neposlechne. Roku 1974 ale sáhne na život někomu úplně jinému.

John Farrell lenivě sedí na gauči. Mezi stehny mu klečí Rob a plní závazky další zakázky. Chlapec si olízne rty. Už to trvá pekelně dlouho. Farrell sáhne do zavazadla a vytáhne složku s fotografiemi. „Tady si lehni na gauč a budeme se dívat spolu.

Tyhle všechny jsem měl…“ Rob se zděšením sleduje, jak Farrell rozkládá snímky dětí, které sexuálně zneužil.

Emoce a bolest z dětství, které se Rob snaží zatlačit do krajin zapomnění, ty zážitky, kvůli kterým se živí tělem a je závislý na drogách, jsou najednou zpět. Vrhne se na zákazníka a prsty sevře kolem jeho krku. Nepustí.

Když je po všem, sám se jde udat na policii a prosí o psychiatrickou pomoc. Soud ho shledá nezpůsobilým pro jednání, a tak Rob psychiatrů dostane hned několik – v Broadmoorské nemocnici.

Zneužils je? Zemřeš!

Píše se rok 1977. V cele broadmoorské psychiatrické léčebny leží na podlaze muž. V převázaných ústech má proslintanou ponožku a v očích děs a bolest. Utrpení nepřestává. Protáhne se na dlouhých 9 hodin, než David Francis vypustí duši.

Jako dvojitá Nemesis se nad ním sklání jeho mučitelé – Rob a další z vězňů, David Cheeseman. Motiv? Francis sedí za zneužívání dětí. Po tomhle incidentu už musí Roba přestěhovat do přísnějších podmínek – putuje na doživotí do věznice ve Wakefieldu.

Stačí pouhý rok a Rob přidá na své vražedné konto ještě dvě čárky. A to dokonce během jediného dne. Salneyho Darwooda, který sedí za vraždu manželky, pozve do své cely. Co si od toho pozvání Darwood slibuje nevíme – možná sex, možná partii karet.

Jisté ale je, že z cely živý neodejde. Rob ho srazí k zemi a zapíchne povězeňsku vyrobeným nožem. Den však ještě neskončil. Potichoučku našlapuje, až je u pokoje 56letého Williama Robertse.

Ten se zhlédl v sedmileté holčice a za mřížemi je právě za sexuální útok na ni. Rob se na něj vrhá a bodá do hlavy, poté ho čapne a otluče mu hlavu o zeď. Mrtvé tělo se sveze k zemi. A stejně, jako se šel udat poprvé, i teď mladík zamíří do kanceláře dozorců.

„Při sčítání budou dva vězni chybět,“ oznámí jim suše a stůl položí zakrvácený nůž. Vzápětí se rozšíří pověst, že na svých obětech i hodoval. To je však nesmysl.