Krvavá řež je 27. srpna 1813 u Drážďan v plném proudu. Řecký kníže Alexandros Ypsilanti bojuje v protinapoleonské koalici jako lev. Stačí ale jeden výbuch a z jeho pravé ruky je pahýl. Válečný invalida si nestýská. Nemůže bojovat?
Baví tedy společnost, kamkoli přijde. A zanedlouho funkční pravačkou opět pozvedne sklenku oblíbeného vína…
„Osvojíte-li si hodinářské řemeslo, můžete u nás býti mechanikem,“ nabídne František Josef Gerstner (1756–1832), ředitel nově zřízeného Královského českého stavovského technického učiliště (dnešní ČVUT), Josefu Božkovi (1782‒1835).
Mladý vynálezce jásá. V Praze se rodák ze slezských Běr protlouká, jak se dá. Ačkoli už na gymnáziu v Těšíně dokázaly jeho šikovné ruce a bystrý mozek sestrojit lecjaký mechanický stroj, tady mu zatím štěstí nekvete.
Přespává většinou na ubytovně chudých tovaryšů, a aby nějak vyšel s penězi, bere různou práci. Zapíše se také na filozofické přednášky na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, ale vzápětí pochopí, že tohle není jeho parketa. Jemu přece učarovala technika.
Neváhá proto, a po Gerstnerově nabídce skočí. Naučí se, cokoli bude potřeba, to přece není problém!
Výzva pro mechanika
Konečně dělá, co ho baví. Zhotovit kapesní hodinky pro hraběte Kounice je hračka. Na svoji příležitost ale pořád čeká. A dočká se. Řeckému knížeti Alexandru Ypsilantimu (1792–1828) utrhne výbuch v bitvě u Drážďan část pravé ruky od lokte dolů.
I když se ošklivé zranění zahojí, bez končetiny je v dalších bojích nepoužitelný. Zamíří proto roku 1815 na vídeňský kongres. Co nezvládne na bojišti, to si kompenzuje ve společnosti, kde se stává oblíbeným společníkem.
Zaujme ruského cara Alexandra I. (1777‒1825), který si z něj udělá svého asistenta. Jenže provádět všechno levačkou je, jak se říká, na levačku. Pro Božka se bezruký kníže stává velkou výzvou.
S takovým úkolem si přece on, zdatný mechanik, poradí! Sestrojí Ypsilantimu na míru mechanickou předloketní protézu. Ypsilanti díky ní opět sevře v rukou sklenku a dokáže se napít. „Mohu i zvednout pero,“ jásá.
Štafetu přebírá syn
„Pro knížete Ypsilantiho, jenž v bitvě u Drážďan přišel o ruku, zhotovil jinou, umělou, jejíž mechanismus předstihl všechno čekávání,“ píší okamžitě dobové noviny a zajistí tak Božkovi proslulost.
Na otcovu práci pak naváže jeho syn Romuald Božek (1814‒1899). Rád mu kouká při práci na ruce, chytrou hlavu má po něm a stejně jako on se zamiluje do tajů jemné mechaniky. Díky tomu dokáže sestrojit protézu stehna s kolenním kloubem.
„První české konstrukce protéz z dílny Josefa Božka se ani v nákresech nedochovaly. Známe však náhrady po amputaci ve stehně, které v letech 1840–1842 navrhl Božkův syn Romuald,“ vysvětluje Šimon Krýsl ze Zdravotnického muzea v Praze.
I když bohužel není známa přesná podoba Ypsilantiho ruky, v případě nohy sestrojené Romualdem Božkem už je náčrtek k dispozici.
„První byla protéza s excentrickým kolenním kloubem pro zednického políra Josefa Kosku, kterému po pádu z lešení zbyl jen čtyřcentimetrový pahýl stehna,“ popisuje dílo Krýsl.
Využije hliník
Štafetu českých odborníků na protézy ale během 19. století přebírají i další. Slávu si dobude hlavně pražský profesor chirurgie August Hermann (1828‒1874), který těžké ocelové díly protéz nahrazuje mnohem lehčími hliníkovými.
Roku 1868 sestrojí protézy při amputaci v kyčelním kloubu, dále stehenní protézu a také chodidlo.
Vzbudí rozruch i v mezinárodních vodách, a dokonce ho citují zahraniční časopisy. Dalším Božkovým dílem se stávají protézy nohou pro ruského důstojníka Danilevského (1789–1848). V bitvě u Drážďan přichází Danilevský o obě nohy v kolenou.
Umělé mechanické končetiny, které mu Božek zhotoví, se ukazují jako plně funkční. Podle dobového tisku jde o protézy, „na kterých mohl docela bez holí choditi, beze vší opory i do schodů stoupati, ba i na koně se vyšvihnouti a tryskem ujížděti“.