„Pryč s ním, ven s ním, pryč s Čechy,“ skandují 4. března 1919 demonstranti ve Šternberku a správci zdejšího správního úřadu Krajtlovi přistane na tváři plivanec. Když už to vypadá, že ho Němci vyhodí z otevřeného okna jeho kanceláře, raději uteče.

Národní výbor československý, zodpovědný za převzetí moci, vydává 28. října 1918 večer zákon o zřízení samostatného Československého státu. „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem…,“ stojí v jeho provolání. Lidé v ulicích jásají.

Druhý den však přichází vystřízlivění. Republika sice nese název Československá, ale z více než 8 000 000 jejích obyvatel se 3 000 000 hlásí k německé národnosti, další podstatnou menšinou jsou Maďaři.

Němci v takovém státě žít nechtějí a na jeho vznik okamžitě zareagují. 29. a 30. října 1918 vyhlašují v pohraničí čtyři německé autonomní oblasti:

Deutschböhmen (západní a severní Čechy), Sudetenland (východní Čechy, severní Morava), Böhmerwaldgau (Šumava) a Deutschsüdmähren (jižní Morava).

Na mrtvém bodě

Politikům nezbývá než okamžitě jednat. V Praze se na přelomu října a listopadu 1919 scházejí zástupci nového státu s německou reprezentací. „Můžete získat zastoupení menšiny ve státních orgánech, a to i funkci ministra-krajana,“ nabízejí Němcům.

Zní to sice lákavě, ale jenom do chvíle, než Čechoslováci přidají podmínku: „Vaše nové správní jednotky ukončí svoji existenci.“ Na tento požadavek zemský hejtman provincie Deutschböhmen Rudolf Lodgman (1877‒1962) odmítne přistoupit.

„Trváme na autonomii a právu na sebeurčení,“ informuje československou stranu. Jednání proto uvízne na mrtvém bodě. Stejně dopadne i druhá schůzka s Lodgmanovým zástupcem Josefem Seligerem (1870‒1920).

Světová pojistka

Československá vláda se proto rozhodne čtyři nově vzniklé německé provincie v polovině listopadu 1918 obsadit armádou. Od vítězných mocností první světové války k tomu ale nemá žádný mandát.

Edvard Beneš (1884‒1948) jako šéf československé diplomacie neponechá nic náhodě a státům Dohody rychle odešle depeši, v níž vylíčí poměry v zemi a obhajuje nutnost vojenského zásahu.

Předloží natolik silné argumenty, že 22. prosince 1918 přijde od evropských mocností souhlasné stanovisko a totéž dorazí i 9. ledna 1919 od vlády USA, ovšem s poznámkou, že jde jenom o prozatímní řešení…

První oběti

„Pryč s nimi!“ strhne český voják rakouskou orlici. Chce tak demonstrovat svoje vlastenectví. Jiní příslušníci armády tím chtějí dát Němcům najevo, že teď v novém státě mají navrch.

I když se Němci nechtějí pustit do křížku s československou armádou, obsazení jejich provincií se neobejde bez obětí. Týká se to Litvínova, Mostu, Duchcova, Kaplice a Moravské Třebové. Výsledkem je 20 raněných a pět mrtvých.

Překvapující je ale krok německé správy v Ústí nad Labem, která o vojenský dohled sama požádá. Bojí se sociálních nepokojů, protože zdejší obyvatelstvo, vyčerpané válkou, hladoví.

Konec demokracie

Německá správa v pohraničí je zrušena a nahradí ji česká. S tím se Němci nedokážou smířit. Třebaže většinou nejsou práva Němců vážně zasažena a ke sporům dochází jenom občas, situace se čím dál víc podobá natlakovanému papiňáku.

Rozbuškou se stává 4. březen 1919. České úřady tehdy brání tomu, aby se Němci zúčastnili voleb do rakouského parlamentu. Německá menšina proto na tento den vyhlásí demonstrace.

V Litoměřicích se například akce ale omezí jen na schůzi zdejšího německého spolku v 15 hodin odpoledne.

„Vláda československé republiky není demokratickou a neodpovídá programu Wilsonovu (amerického prezidenta Woodrowa Wilsona ‒ pozn. red.), proto musí dělnictvo si utvořit republiku, která odpovídá jeho ideálům,“ stojí v hlášení českých správních orgánů o závěrech litoměřického rokování.

Schůzující se rozejdou v klidu a není důvod k vojenskému zákroku. Alespoň zatím.