Máte doma čtyřnohého miláčka, tedy psa? Potom jistě potvrdíte, že je to vlastně životní styl. Spoustu aktivit mu přizpůsobujete, s ním se bavíte a sportujete, zkrátka je to váš parťák do nepohody.
Život lidí ovlivňují psi už hezkých pár tisíc let a na tom se jistě nic nezmění. Jak šel člověk a pes ruku v ruce dějinami?
Od chvíle, kdy si člověk ochočil psa, se jejich vzájemný vztah měnil. V pravěku psy přitáhne k člověku zdroj postravy. Přibližují se pořád více a stanou se lidskými společníky. To se stalo už před cca 14 000 lety.
I když zjistit přesné datum, kdy si přesně člověk vytvořil ze psa psa svého přítele, je velmi obtížné. Pomáhají v tom archeologové, kteří čas lod času narazí na nové důkazy. I starověké říše si psy oblíbily. Egypťané psům vzdávali posvátnou úctu.
Po úmrtí svého psa si Egypťané holí hlavu a drží půst. Psi se mumifikují a pohřbívají s nákladnými dary, obrazy psů najdeme v hrobkách faraonů. U mnoha národů byl pes ochráncem duše při její pouti do říše zemřelých.
Má na starosti vpouštění mrtvých do podsvětní říše. Zatímco dovnitř je pustil bez problémů, zpátky už se nevrátil nikdo. Také egyptský bůh podsvětí Anubis má hlavu psa.
Kleopatra je nesnáší
Psíci provázejí na každém kroku i královnu Hatšepsut (vládla v letech 1479/1473–1458/1457 př. n. l.), a aby se jí nestýskalo, dělají jí společníky také po smrti.
Její zádušní chrám v Dér el-Bahrí v Egyptě obsahuje obrovské množství psích sošek zhotovených z hlíny, kamene i dřeva. J
enže každý nemá pro psy takovou slabost jako ona. Egyptská legenda vypráví, že naopak královna Kleopatra (69–30 př. n. l.) faraonské psy ráda neměla a nařídila je vyhubit.
Později se dlouho považují za vyhynulou rasu, ale znovu se objeví na Maltě v roce 1930 a jejich chov se podaří rozšířit.
Léčivé sliny i postavení tuláka
Ve starověkém Řecku (800–146 př. n. l.) se psí sliny považují za léčivé. Psi se cvičí do války, třeba král Alexandr Makedonský (356–323 př. n. l.) disponuje dokonce 156 psy určenými k boji.
Řekové ale už také velmi dobře vědí, co znamená vzteklina, proto je například nemá v oblibě lékař Hippokrates (460–377 př. n. l.). Provádí pitvy a sepíše dokonce první dílo zaměřené na zvěrolékařství: Historia animalium.
Ve starověké Římské říši (1. století př. n. l.–476 n. l.) samozřejmě psi nechybí. Římský politik a historik Marcus Terentius Varro (116–27 př. n. l.) sepisuje kolem roku 50 př. n. l. dílo Res rusticae, v němž líčí různé druhy psů a jejich výcvik.
Ovšem po pádu říše se postavení psa mění na toho nejhoršího tuláka, který budí strach. Místo miláčka máme nepřítele.
Kulty i lovecká smečka
Ve středověku (476–1492) se objevují i kulty psa, třeba kult psa Guineforta na památku jistého psího zachránce. Ovšem i psi, kteří nejsou zázrační zachránci, dokážou ve středověku sloužit člověku jako strážci a pomocníci na lovu.
Hlídacímu psu se tehdy říká věžník. Na královských dvorech se objevují celé smečky loveckých psů, známá jsou i některá plemena. V dobových pramenech se objevují třeba chrti nebo ohaři.
Lovecká smečka má výsostné postavení, třeba psi českého krále Václava IV. (1361–1419) s ním spí v jeho ložnici.
Zábava i hlídání
Od počátku novověku slouží psi i pro zábavu. Anglický učenec z Cambridge John Caius (1510–1573) píše švýcarskému přírodovědci Conradu Gesnerovi (1516–1565) dopis. Zmiňuje se v něm o náčrtku oblíbených psích plemen tehdejší Anglie.
Dodává: „Máme též drobné rasy psíků, které byly vyšlechtěny ke hraní pro urozené dámy.
Ti menší jsou přizpůsobeni k nošení na prsou, či v případě, že jejich opatrovnice odejde, odpočívání v ložnici nebo polehávání v příručním zavazadle.“ V té době sice ještě stále převažují lovečtí a hlídací psi, ale společenská plemena se velmi rychle rozšiřují a důkazem je právě Caiovo svědectví. Gesner je použije ve své knize Historiae animalium.