Je krátce před půlnocí. Kdosi buší na dveře. Žena je překvapeně otevře. Šok v jejím obličeji se vzápětí ještě prohloubí. Do bytu se nahrnou po zuby ozbrojení muži s odznaky. „Kde máte syna?“ ptají se. A ona je nasměruje k pokoji, kde spí jeden z nejhorších sériových vrahů vůbec.
Obyčejný moskevský byt se dvěma pokoji v pátém patře. V těchto omšelých kulisách zakotví Alexandr Pičuškin poté, co se 9. dubna 1974 narodí. Otec rodinu opustí, a tak zůstane sám s matkou Natašou.
Vyvíjí se normálně a bez problémů, jako každé jiné dítě. Pak ale přijde zřejmě zásadní zlom – zranění houpačkou. Po něm se podle Nataši jeho chování změní. Z hodného a poslušného kluka se stane zpupný a nevyzpytatelný vztekloun. A začne plavat v učení.
Ve škole bojuje se šikanou a agresí spolužáků, kteří se na něj dívají skrz prsty. Ponižování ještě víc prohlubuje jeho problémy. Nakonec se musí přesunout na zvláštní školu. Později nastoupí na učiliště.
Pojď, někoho zabijeme!
Jak se říká, násilí plodí násilí. Pičuškin si svůj vztek a frustraci vybíjí na slabších. „Pojď, někoho spolu zabijeme,“ láká svého kamaráda Michajla Odijčuka. Ten to bere jako obyčejný žert. Tím ale Pičuškina rozpálí doběla.
Poté, co spolu 27. července 1992 hledají úkryt pro potenciální mrtvolu, Alexandr se na něj vrhne a začne ho škrtit. Mladík se zuřivě brání, život si však nezachrání. Když z něj útočník vytlačí všechen vzduch, hodí jeho tělo do kanalizace.
„Vůbec netušil, že hledá hrob pro sebe,“ bude se maniak jednou chechtat. „První vražda je jako první láska. Tu zkušenost už si člověk pamatuje pořád,“ uvede také.
Pomohou záznamy z metra
Na další vraždu si počká, a to dlouhých devět let. Zatím se věnuje vodce a svému velkému koníčku, šachům. Pracuje jako zelinář. Na jaře 2001 ovšem odstartuje sérii nelítostných mordů. Svou kořist vábí na šachy, alkohol, případně výhodný kšeft.
A jak se říká, s jídlem roste chuť. V zabijákově případě se to potvrdí do puntíku. Muži zákona ho dlouho nedokážou odhalit. Na stopu se mu dostanou až po pěti letech, po vraždě Mariny Moskajlové, a to i díky záznamům z moskevského metra. Zadrží ho 16. června 2006.
Kolik obětí má na svědomí?
„Vraždil jsem lidi, kteří bydleli přes ulici nebo dokonce ve stejném domě. Stačilo mi podívat se z okna a mohl jsem si vybírat,“ vypráví Pičuškin ve výslechové místnosti. Za 14 let přesto neupadl v podezření. Zdá se to neuvěřitelné.
Stejně působí i počet poškozených, které maniak zmiňuje. Mluví totiž o 61 provedených mordech. Pokud by říkal pravdu, stal by se ještě výkonnějším „popravčím“ než neblaze proslulý Rostovský řezník Andrej Čikatilo. Kriminalisté si přitom mysleli, že má na svědomí maximálně třináct nebožtíků.
Šachovnice plná smrti
Důkladná domovní prohlídka odhalí šachovnici, na níž je 61 ze 64 políček polepeno lístečky. Ty se vztahují k jednotlivým vraždám. Oběti jsou označeny číslicemi. Pičuškin toužil překonat Čikatilových 52 prokázaných mordů, a to přesně o dvanáct.
Chtěl totiž zaplnit všechna políčka šachovnice. Příliš mu k tomu nechybělo. Ve finále ale bude souzen „jen“ za 48 smrtících útoků. „Zabíjel jsem jen pro zabíjení samotné. Jiné pohnutky mě k tomu nevedly,“ nechá se slyšet.
„Lituji jen toho, že jste mě chytili příliš brzo. Už jsem měl naplánovanou další vraždu,“ prohlásí také.
Ďábla pošlou do pekla
V říjnu 2007 je teprve 33letý sériový vrah shledán vinným. O dva dny později si vyslechne trest, který s ohledem na zrušení poprav přichází jako jediný v úvahu – doživotí. Nekompromisní ortel vykoná v trestanecké kolonii v městečku Charp za polárním kruhem.
Prvních 15 let si má navíc odpykat na samotce. Kam ale poslat ďábla jinam než do pekla? Při rozhovoru zpoza mříží s děsivou samozřejmostí podotkne: „Kdyby se mi podařilo utéct, hned bych začal zabíjet a znásilňovat.“
