Po boku rakouského vojevůdce Jeana-Pierra Beaulieua zamíří Jan Josef Václav Radecký v roce 1795 do Itálie. Poprvé se zde setkává s francouzským generálem Napoleonem Bonapartem, mužem, s nímž v budoucnosti změří na bojišti síly ještě několikrát.

Jenže Rakušané tady jenom sčítají ztráty. Přicházejí o Lombardii a pevnost Mantovu. Rakousko uzavírá s Francií mír. Habsburkům v tuto chvíli zůstává na Apeninském poloostrově jen Benátsko. Ovšem klid zbraní netrvá dlouho.

Píše se rok 1799, když se na severu Itálie opět rozhoří boje. Pomocnou ruku Rakušanům teď přinášejí jejich spojenci Rusové v čele s generálem Alexandrem Suvorovem (1729–1800).

Rakouské armádě tehdy velí generál Michael von Melas (1729–1806). Neujde mu, že tehdy už podplukovník Jan Josef Václav Radecký (1766‒1858) patří mezi skvělé stratégy. Nabídne ho proto Rusům do funkce Suvorovova pobočníka.

Radecký nestudoval žádnou vojenskou školu. Jeho univerzitou se stávají právě tyto praktické zkušenosti.

Důstojník bojiště neopouští

Co se naučil, ukáže už 14. června 1800 u Marenga na severu Itálie. Manévruje v korytě potoka a francouzskou armádu překvapí útokem z boku. Bojiště neopouští ani ve chvíli, když pod ním po zásahu střelou umírá kůň a pět kulek vězí i v jeho uniformě.

Zdá se, že tentokrát Rakousko zvítězí. Napoleon I. Bonaparte (1769–1821) ale zahájí protiútok a Rakušany nakonec zažene. Ovšem statečnost Radeckého se stává pověstnou.

Krátce po prohrané bitvě ho převelí do Německa a generál Melas mu píše to nejlepší hodnocení:

„Muž duchaplný a podnikavý, ve všech ohledech dokonalý důstojník, činorodý v kanceláři i na bojišti, statečný a neohrožený, přitom velmi přívětivý, čímž si získal lásku celé armády.“

Přechod po živém mostě

Před koncem roku 1800 už velí 3. kyrysnickému pluku vévody Alberta Sasko-Těšínského (1738–1822), který se právě nachází v hornorakouském Štýru. 3. prosince s ním bojuje u Hohenlindenu nedaleko Mnichova.

Třebaže Rakušany opět čeká porážka, i tentokrát na adresu Radeckého zaznívají jen samé pochvaly. 9. února 1801 je uzavřen mír mezi Rakouskem a Francií. Trvá čtyři roky. V září 1805 už je Josef Václav znovu na italských bojištích a získává hodnost generála.

Po bitvě u Aspern nedaleko Vídně v květnu 1809, kdy poprvé habsburská vojska uštědří Napoleonovi porážku, získává ještě vyšší šarži. Dosáhne už na podmaršálka.

V témže roce sice v bitvě u Wagramu severovýchodně od Vídně prohraje a utrpí zranění, je však bohatší o další zkušenosti. Během ústupu jeho vojsko narazí na řeku. Co teď? Jak ji překonat? Radecký si ví rady.

Části vojáků nařídí, aby se postavili do vody a vytvořili živý most. Ostatní přejdou přes ně.

S ženami si nedá pokoj

Za zásluhy se mu dostává pocty v podobě nové funkce. Je jmenován náčelníkem generálního štábu ubytovatelského. „Nastoupil jsem místo, k němuž jsem byl povolán, s rozpaky a zastával jsem je nikoli s radostí, nýbrž z poslušnosti,“ komentuje svůj kariérní postup.

Mnohem raději má totiž pod sebou koně a šavli v ruce. Je si pořád vědom toho, že nemá vojenskou školu, i když se učí celý život. Zavistiví Vídeňáci si o něm navíc povídají, že dělá dluhy a otáčí se za každou sukní, kterou potká.

Přitom je ženatý s Františkou Romanou (1779–1854), rozenou Strassoldo-Graffenbergovou. Jenže on si z toho nic nedělá, ženy prostě miluje. Neuškodí mu ani útoky nepřátel, kteří se ho snaží očernit.

Císař František I. (1768–1835).  na zlé jazyky reaguje po svém. Zná vojevůdcův charakter, a proto jeho finanční těžkosti a mimomanželské románky odbude pouze slovy: „Ztropíte-li hlouposti obyčejné, jsem tomu již zvyklý.“