Píše se polovina 50. let 20. století v Československu. Kdybyste v té době absolvovali školu, neměli byste si šanci vybírat, kam jít pracovat. Také o soukromém sektoru byste si tehdy mohli nechat jenom zdát. Všechno bylo totiž státní.

Absolvent pedagogické fakulty si v červnu 1955 prohlédne svoji umístěnku. Sen o tom, že bude učit děti v rodném městě, ve škole, kam kdysi sám chodil, se rozplyne jako mávnutím proutku. Místo toho zírá na adresu městečka kdesi v pohraničí. Unaveně vzdychne.

Netuší ani pořádně, kde jeho nový domov leží, a tak si vezme k ruce mapu. V polovině 50. let minulého století u nás nešlo o nic neobvyklého.

Konec umístěnek

Dokument, jenž rozhodne o budoucím prvním zaměstnání, se dostává do rukou absolventů vysokých škol a odborných středních škol od školního roku 1951/1952. Jednotliví absolventi se rozmisťují podle státního národohospodářského plánu.

Umístěnka se zároveň stává závaznou pro podnik. Ten musí přiděleného pracovníka přijmout, zaměstnat, najít mu vhodné bydlení a nahradit i výdaje na případné stěhování. Nový zaměstnanec se zavazuje pracovat pro závod minimálně tři roky. Systém umístěnek ruší až předpis z roku 1959.

Všechno patří státu

Už v Košickém vládním programu z roku 1945 je jedním z cílů znárodnění majetku. Uskutečňovat se začíná krátce po skončení války.

Dekret podepsaný prezidentem Edvardem Benešem (1884–1948) 1. září 1945 nařizuje převést do státní správy majetek Němců, Maďarů a všech zrádců a kolaborantů.

V říjnu téhož roku pak prezident vydá dekret znárodňující celý uhelný, energetický, metalurgický, chemický a zbrojní průmysl.

U ostatních průmyslových oborů se zestátnění dotkne firem s více než 500 zaměstnanci.  Do státních rukou přecházejí i soukromé pojišťovny nebo banky, tam mnohde platí limit 150 zaměstnanců. Na období po 25. únoru 1948 potom zbývají už jenom drobné podniky.