Vikingové se stali předmětem řady mýtů a romantizovaného pohledu na ně, k čemuž došlo v průběhu 18., 19. i počátku 20. století. Archeologie i historické prameny se je dodnes snaží bourat.

Legendární je především jejich krutost v bojích. Podle Joanne Shortt Butlerové z univerzity v Cambridge se však jejich nelítostnost nijak nelišila od toho, co bylo v té době běžné, když říká:

„Nebyli o nic krutější než příslušníci jiných národů nebo kmenů. Vraždy, žhářství a drancování byly tehdy na denním pořádku.“

Nepili z lebek mrtvých nepřátel

A dodává: „Například Karel Veliký (748–814), král Franků v době vikinské, který sjednotil většinu západní a střední Evropy, nechal ve Verdenu popravit stětím 4500 Sasů.“ Podle jiné legendy si vikingové libovali v pití z lebek zabitých.

Zde se nejspíše jedná o chybu v překladu. Když Ole Worm, lingvista a lékař dánského krále, v 17. století překládal staroseverskou báseň, byla v ní zmínka o tom, že padlí válečníci budou ve Valhalle, severské analogii ráje, pít pivo ze zakřivených výběžků lebky.

Myšleny byly rohy, ale lékař tento básnický obrat přeložil jako „z lebek zabitých“.

Jejich přilby neměly rohy

Další mýtus panuje kolem přilbic, které vikingové nosili. Měly být opatřeny rohy. Ale jediná přilbice, pocházející z vikinské doby, která kdy byla nalezena, je přilbice z Gjermunbu, objevená v norském Ringerike. A ta žádné rohy nemá.

Válečníci bojovali spíše s nezakrytou hlavou, méně často s prostými přilbicemi ze železa nebo kůže na hlavě. Ve výtvarném umění byli s rohatými přilbicemi zachycování spíše bohové nebo nestvůry. Tento kostýmní prvek se poprvé objevil až ve wagnerovské opeře.

Árijský archetyp se nekonal

Vikingové také nebyli urostlí, plavovlasí a modroocí, jak jsou často ztvárňováni, jejich propagace jako severského a árijského archetypu byla až výsledkem nacionalismu 19. a 20. století.

Lise Lock Harvingová z Kodaňské univerzity analyzovala DNA z koster uložených ve středověkých hrobkách a došla k závěru, že vikingové měli stejně jako dnešní lidé vlasy různých barev – plavé, ryšavé i tmavé, jejich oči pak disponovaly stejnou rozmanitostí barev jako jejich vlasy.

Harvingová k tomu říká: „Máme co do činní s kulturní a etnickou směsicí.“ To ostatně potvrzují i závěry studie skandinávského genomu.