Francouzský architekt Jules Hardouin-Mansart (1646–1704) navrhuje přestavbu zámku ve Versailles. Jak črtá tužkou po papíře, v duchu už si představuje hru stínů, kterou stavba vytvoří. „Chce to více světla,“ namítne a protáhne křivku chrámového okna.
Prohlédne si nákres a teprve teď je spokojený. Vypadá to, jako by chtěl porušit všechna pravidla statiky. Strohé přímé linky nahrazuje spoustou oblouků a elips.
Na druhou stranu ale jeho budovy musejí mít symetrii, kvůli níž neváhá vytvořit třeba i falešnou bránu nebo okno. Kromě obracení stavitelských pravidel naruby se ale někteří barokní stavitelé vyžívají také v duchovní symbolice staveb a magii.
Mohutné kupole chrámů vytvářejí iluzi, že pokračují přímo v nebi, a třeba Jan Blažej Santini Aichel (1677–1723), původem z italské rodiny působící v Čechách, si libuje v magii čísel.
Osmičku použije třeba v podobě osmicípé hvězdy pod hlavní kopulí chrámu v klášteře v Kladrubech nedaleko Stříbra.
Soustředí se na obyčejné věcí
Bouřlivácký Ital Michelangelo Merisi, řečený Caravaggio (1571–1610), dokončuje jemnými tahy štětce jablko. To je součástí obrazu nazvaného Chlapec s košem ovoce. Jeho dílo ze začátku vzbuzuje spíše rozpaky než obdiv.
„Tak prostý námět, proč?“ krčí nad plátnem rameny jeho současníci. Je to poprvé, kdy se v evropské malbě objeví zátiší jako samostatné téma obrazu. Svéhlavý malíř se ale nevzdává a způsobí doslova revoluci v evropské malbě.
Co na tom, že lidé mají v oblibě monstrózní malby s biblickými a mytologickými náměty? On se tím řídit nebude, raději zachycuje obyčejné předměty a lidi z ulice.
Technikami šerosvitu a temnosvitu vytváří tak dokonalé zobrazení světla a stínu, že to vypadá, jako by každou chvíli měly postavy vystoupit z obrazu ven. Je realista. Červivé ovoce namaluje tak, že se člověk až otřese odporem.
A právě v tom tkví zvláštní kouzlo barokní malby, jež zobrazuje i pomíjivost, ošklivost a smrt.
Mramor až nakonec
„Musíte mi stát modelem,“ obrátí se nadšený Ital ke krásné ženě, kterou právě přivedl jeho pomocník do dílny. Představí ji jako svoji manželku.
Známý sochař Gian Lorenzo Bernini (1598–1680) už se těší, jak pěkné oblé ženské tvary Constanzy Bonarelliové vytesá do mramoru. „To bude pohled,“ mne si spokojeně ruce, když žena souhlasí.
Nemůže si přece nechat ujít takovou příležitost. Když Constanza přijde podruhé do jeho ateliéru, už se pouští do práce. Než ale začne nové velké dílo, vytváří si modely z vosku, sádry nebo dřeva.
Mramor je příliš drahým materiálem, aby jej zkazil nešikovným zásahem. Socha se daří a Constanza se navíc stává Berniniho milenkou.
Její póza proto výborně vyjádří směsici citů a dramatických situací, které vzbuzují u monumentálních barokních soch takové nadšení.