Cestujete po městě, když vás náhle přepadne nutkání na malou nebo na velkou. Sháníte se po veřejné toaletě. Kdybyste žili ve starověkém Římě, nebudete mít problém. Vykonání potřeby můžete pojmout i jako příležitost k tomu si popovídat.
Věčné město už ve starověku disponovalo asi 140–150 veřejnými toaletami, které zejména výše postavení římští občané využívali k diskuzím o aktuální politické situaci a o novinkách ze společenského života.
Veřejné toalety pro V.I.P. byly nákladně zdobeny, a to mramorem i sochami. Druhou kategorií se staly obyčejné toalety pro potřebné. Jejich návštěva nejdříve nestála nic, ale císař Vespasián (9–79 n. l.) ji zpoplatnil.
Vynález a instalace akvaduktů vytvořily jeden z největších kanalizačních systémů, jaké svět dosud viděl. Největšího rozkvětu se veřejné toalety v Římě dočkaly ve 2.–3. století n. l. Stěny záchodků tehdy obsahovaly i různé rady, jak se nejlépe vyprázdnit.
Proti zácpě prý bylo nejúčinnější dupání nohama, mávání rukama, třes celým tělem, hlasitý křik a kašel. V roce 315 n. l. měli Římané téměř 150 veřejných toalet.
Tehdy byla návštěva toalety společenskou událostí, odpočinkovým časem k setkání s přáteli a kolegy, výměně příběhů a názorů a sdělování nejnovějších zpráv.
Podobné je to jako dnes, když na záchodě trávíte čas sledováním příběhů a kanálů sociálních médií a odpovídáním na textové zprávy.
Neúspěch stavitele
V roce 1423 založil londýnský starosta Richard Whittington toaletu se 128 sedátky nad řekou Temží u ústí řeky Walbrook. Tento dům byl rozdělen na 64 míst pro muže a stejný pro ženy a je považován za první oddělenou veřejnou toaletu podle pohlaví.
Díky svojí poloze byl dvakrát denně vyplavován přílivem.
Velká výstava v roce 1851 se konala v londýnském Crystal Palace, kde instalatér George Jennings instaloval splachovací záchody, které nazýval „opičí skříně“ – slangový průmyslový termín inspirovaný tvarem některých instalatérských prací.
Do uzavření výstavy využilo zařízení více než 800 000 návštěvníků. V Londýně jsou v roce 1852 otevřeny první veřejné záchodky pro pány. Ambiciózní stavitel Samuel Peto (1809-1889) ale s tímto nápadem pohořel.
Ačkoli nechal po městě rozdat 50 tisíc informačních letáků, měl v prvním roce jenom 82 platících zákazníků. Dvě pence se všem zdály moc. Když o tři roky později městská správa otevírá další veřejné toalety, veřejnost je přijímá příznivě.
Jsou o polovinu levnější, a pokud pánové vykonají potřebu ve stoje, nemusí dokonce platit nic!
Komfort pro dceru
V Praze na Malostranském náměstí stojí na sklonku 19. století dřevěné veřejné WC, není první – nejstarší zmínka o pražské veřejné toaletě pochází už z roku 1853. Paní Hájková s dcerou Blaženou jdou z procházky na pražském Hradě.
Dcera mamince jemně naznačí, že už to nemůže vydržet. S určitou nedůvěrou jdou ke dveřím toalety. „Přeje si milostivá paní pro dceru kabinu první nebo druhé třídy?“, zeptá se dokonale oblečený pán. „Samozřejmě, že první“, odvětí trochu dotčeně matka.
„Čtyři krejcary, prosím.“ Blažena si poté v klidu umyje ruce, utře je do hebkého ručníku a upraví si lehce narušený účes. V zrcadle si prohlédne, zda je vše v pořádku. Teprve potom s úsměvem vyjde ven.
Kdyby její matka chtěla šetřit, druhá třída by ji stála o dva krejcary méně. Postrádala by ale všechny vymoženosti – tedy zrcadlo, ručník, mýdlo, umyvadlo, ale také třeba želízka k tvarování vlasů nebo jehlu a nit.
Pamatováno bylo na to, aby se dámy mohly dokonale upravit. Roku 1885 už je v Praze 24 veřejných toalet.