Venku je černočerná noc. Je teprve kolem třetí hodiny ráno 16. prosince 1851, když do domu českého spisovatele, novináře a politika Karla Havlíčka Borovského v Německém Brodě vpadne rakouská policie.
Vzpouzejícího se muže okamžitě odvleče a za sebou zanechá jen vyděšenou ženu s tříletou holčičkou v náručí.
Brzy se čeští vlastenci dozvídají, že jeden z nich, ten nejhlasitější, skončil v internaci v tyrolském Brixenu. Jako mávnutím kouzelného proutku se z Karla Havlíčka Borovského (1821–1856) stává národní hrdina a mučedník.
Zájem o jeho osobu i rodinu roste na maximum. Všichni se ptají, co bude s malou Zdeňkou Havlíčkovou (narozená 23. 12. 1848) – zvlášť poté, co jí během téměř jednoho roku zemřou oba rodiče.
Čeští vlastenci si z osmiletého sirotka vytvářejí modlu. Všichni chtějí rozhodovat o „dceři národa“. Nikdo se dítěte neptá na jeho názor. Musí být zkrátka šťastné, vždyť její se její výchově a vzdělání věnuje veškerá péče. Malá Zdeňka se stává loutkou, za jejíž nitky tahají druzí…
Smrt rodičů jí zatají
Po smrti obou rodičů se Zdeňky ujímá její teta Adéla Jarošová se svým manželem Františkem Ladislavem. Vřele o dítě pečují, jako by bylo jejich vlastní.
Protože ji považují za příliš citlivou, raději před ní zamlčí i pravdu o tom, že je úplným sirotkem (o smrti rodičů se dozví až s několikaletým odstupem). Jenže Jarošovi trápí chudoba. Kvůli dluhu 40 000 zlatých v roce 1863 o poručnictví nad Zdeňkou přijdou.
Péči o ní si tentokrát vezme na starost známý český vlastenec a politik JUDr. František August Brauner (1810–1880; otec známé české malířky přelomu 19. a 20. století Zdenky Braunerové).
Nikde není doma
Začíná Zdenčina pouť po cizích domácnostech, zaopatřená bude, ale atmosféru milující rodiny nikdy nepozná. Poprvé zakotví v rodině univerzitního knihovníka I. J. Hanuše. „Já jsem tak nešťastná, tak nespokojená, že je to až hrůza.
Ve škole velmi mnoho zkusím, doma ještě více a u Braunerů, tam přijdu po poeticku z bláta do louže,“ stěžuje si zoufalá Zdeňka své důvěrné přítelkyni Filipě Hrázské už v roce 1864. Knihovníkova manželka Laura Hanušová nemá Zdeňku ráda, protože se svou nepoddajnou povahou zcela liší od jejích dcer.
Dospívající slečnu se snaží z rodiny vystrnadit. Když v roce 1866 přijde možnost přestěhovat se k Braunerovým do domu na rohu Ferdinandovy (dnes Národní) třídy a Perštýna, vítá to i sama Zdeňka. Jenže ani tam to není o mnoho lepší.
„Považují mne sice za dceru svou a jsem jim zavázána, ale přec každým dnem vidím, že to není matka, ach jak je mi vzdálená od matky! Nikdy jsem nebyla tak osamělá jako tento rok,“ líčí své trápení.