Český král Václav I. (1205–1253) má prý na válečném poli vybudován dostatečný respekt. Zmiňuje se o něm také Dalimilova kronika ze 14. století: „Nikoho se nebáli, kromě českého krále…,“ tvrdí autor o Mongolech. Na Moravě jim ovšem podle historiků odpor nikdo nekladl. 

„Pobyt Mongolů na Moravě byl vpravdě epizodický, trval snad týden, nejvýše čtrnáct dnů,“ píše současný historik Jaroslav Čechura a dodává, že „jak rychle se na Moravě objevili, tak rychle ji i opustili“.

Proč se tedy v pověstech objevuje jméno Jaroslava ze Šternberka, jemuž se připisuje vítězství nad Mongoly v bitvě u Olomouce? Existoval tento udatný rytíř, nebo je jeho hrdinství pouhým výmyslem kronikáře Václava Hájka z Libočan (†1553)?

 Zajímavé je, že dobové prameny o Jaroslavovi a jeho údajném hrdinství mlčí. „Je pravdou, že o existenci Jaroslava ze Šternberka se nedovídáme ze soudobých a dosud zachovaných dokladů, nýbrž z pramenů pozdějších,“ píše Adámek. Přesto Jaroslavovu existenci hájí.

Nepozdává se mu, „… že Jaroslava ze Šternberka vytvořila až téměř po dvou stech letech v polovině 16. století bujná fantazie Hájkova“.

Není Šternberk jako Šternberk

Celou kapitolu věnuje Jaroslavovi ze Šternberka Václav Hanka (1791–1861) ve svém falzu Rukopis královédvorský v básni Jaroslav.

Nepravdivé zprávy o Mongolech na Moravě rozšiřuje v 19. století pomocí podvržených listin také archivář Antonín Boček (1802–1847).

Podle některých současných historiků si Hájek i Hanka popletli Jaroslava s jiným Šternberkem, a to se Zdeslavem (†asi 1263), který se vyskytoval v blízkosti českých králů.

Doprovázel jak Václava I., tak Přemysla Otakara II. (kolem r.

1233–1278) a zmiňují se o něm dobové prameny v letech 1241–1262. Zdeslav se vyznamená v bitvě u Olomouce, vedené v roce 1253 proti vojsku uherského krále Bély IV. (1206–1270).

Kronikář Přibík Pulkava z Radenína (†1380) píše o událostech z roku 1253 a zmiňuje se o „nějakém urozeném muži ze Šternberka,“ jenž bitvu pomůže vyhrát.

„Řečený pán ze Šternberka tehdy za tento skvělý čin dostal darováním českého krále nějaké statky u Olomouce, na nichž na památku postavil nový hrad Šternberk,“ uvádí. Nabízí se tedy vysvětlení, že Hájek a Hanka spojili události z let 1241 a 1253 dohromady.

Tažení utne smrt

Ať už byl Jaroslav ze Šternberka skutečným hrdinou, nebo pouhým mýtem, mongolské nebezpečí u nás nakonec pomine. Není to ale díky tomu, že by se evropští panovníci konečně dohodli na společném postupu proti nepříteli.

„Kdyby se národy v Evropě stále tak tvrdošíjně držely politiky nezávislosti na ostatních, Mongolové by pravděpodobně zpustošili celý kontinent a nezastavilo by je vůbec nic,“ domnívá se Craughwell. Evropané mají protentokrát jednoduše štěstí.

Když Mongolové táhnou na podzim 1241 na Vídeň, dozví se o smrti chána Ögedeje. Velitel jejich vojska, chán Batú (asi 1207–1255), proto nařídí svým bojovníkům ústup.

Potřebuje se totiž co nejrychleji vrátit domů, aby si pro sebe zajistil uvolněný trůn.