Osmadvacetiletý německý inženýr Konrád Zuse leze v roce 1938 po kolenou v bytě svých rodičů. Je mu fuk, že venku svítí sluníčko a den je jako stvořený k procházce s děvčetem. Svoji pozornost věnuje elektromechanickému obvodu, který přestal fungovat. Středobodem Konrádova života je jeho počítací stroj…
Němec Konrád Zuse (1910–1995), původním povoláním architekt, žije prakticky odříznutý od vnějšího světa.
Místo tanečních zábav s hezkými děvčaty mu stačí jedna místnost v bytě jeho rodičů, kterou zabírá podivná soustava všelijak pospojovaných kovových plíšků a dalších součástek.
„Ve velkém obývacím pokoji, zařízeném v secesním stylu, stálo mechanické nedefinovatelné něco, postavené z plechu, dílů stabilní stavebnice, skleněných desek, klikových ramen, ozubených kol a jednoho programovacího válce jako u zvonkohry,“ vzpomíná Konrádův přítel ze studií Karl-Ernst Hoestermann na jednu z návštěv u svého kamaráda-vynálezce, kterému všichni přezdívají Kuno.
Na rodinu ještě nemyslí
Konrádova matka jenom tiše vzdychne. „Mohl bys to konečně někam uklidit. Jenom to všude překáží. Nebo si vážně myslíš, že návštěvy nezajímá nic jiného než ta tvoje změť drátků?“ nejednou vyčítá synovi. Nedůvěřivě obchází výsledek jeho několikaměsíční práce.
Počítacím strojům sice vůbec nerozumí, ale přesto se snaží pochopit, že syn pracuje na jakémsi důležitém úkolu. Štve ji ovšem, že podivná věc zabírá jídelní stůl, u kterého by se klidně naobědvalo osm lidí.
Byla by mnohem raději, kdyby se Konrád už usadil a našel si hodnou ženu. Jenže na rodinný život má Kuno ještě čas (ožení se nakonec až v roce 1945 a s manželkou Giselou přivedou na svět pět dětí).
Teď se ale raději ještě zahrabe ve světě jedniček a nul a pak předvádí přátelům ze studií své vynálezy.
Pochybnosti střídá nadšení
Sotva Konrád mezi dveřmi přivítá Hoestermanna, jednoho ze svých studentských kumpánů, uvede ho do pokoje a vrazí mu do ruky tužku a papír. „Vypočítej hodnotu determinantu 3. stupně z několika libovolných čtyřmístných čísel,“ přikáže mu.
„Uvidíme, kdo bude lepší a rychlejší, jestli ty, nebo můj stroj,“ usměje se lišácky. Návštěvník se u stolu zahloubá do svého úkolu a po delší době konečně hlásí, že má hotovo. Kuno kývne hlavou a slavnostně zapne svůj stroj.
„Do počítače se zadala čísla, která jsem si zvolil, a pak začalo klapání a rachocení relé, tlukot a rachot otočných voličů a po asi jedné minutě se na světelném poli ukázal výsledek signalizující, že jsem počítal špatně,“ vzpomíná později Hoestermann.
Jakmile pochopí, kde při výpočtu udělal chybu, jeho počáteční nedůvěru k neznámému zařízení vystřídá nekritické nadšení.
Svůj první patent pod názvem „Postup k samočinnému provádění výpočtů. za pomoci počítacích strojů“ se spisovou značkou Z23139 podává Zuse už 11. dubna 1936.