V roce 1675 vydává vlámský jezuita Daniel Papebroch (1628–1714) spis Životy svatých, kde v jeho dodatku tvrdí, že před 7. stoletím na území Franské říše nebyla vydána žádná pravá listina.

Tím zpochybní existenci francouzského kláštera v Saint-Denis u Paříže. nejvýznamnějšího pohřebiště francouzských králů. Staré listiny označí za padělky.

Mniši z kláštera a opatství založeného franckým králem Dagobertem I. (asi 603–639) se brání.

Tato válka se ovšem tentokrát nevede na bojištích, ale v rukavičkách z jemné kůže, které se používají k obracení stránek ve starých zažloutlých knihách a k práci se zaprášenými listinami.

Papebroch v dodatku ke svým Životům svatých, k nimž má určité výhrady i sám papež, potom popisuje, jakým způsobem se mají kontrolovat dokumenty z hlediska jejich pravosti.

Postupy zkoumání listin jsou přitom v druhé polovině 17. století ještě v plenkách.

„O rozlišování pravých a falešných listin se snažil už středověk, úroveň kritiky listin byla ale ještě v tomto období velmi nízká.

Porovnávaly se podezřelé listiny s nepochybně pravými,“ vysvětluje současná slovenská historička Miloslava Bodnárová.

Chtějí se bránit

Klášterním skriptoriem v Saint-Denis, v němž mniši pilně opisují staré a vzácné knihy, se roku 1675 ozývá šum. Něco takového se tady ještě nestalo. Svatým mužům totiž řehole benediktinského řádu zapovídá hovořit mezi sebou.

Musí se dít cosi nezvyklého, že asketičtí řeholníci dávají otevřeně průchod svému rozčilení a zapomínají na zákazy. Jeden ze starých mnichů s tváří zbrázděnou vráskami a dlouhými vousy se přitočí k mladému novicovi.

„Četl jste ten rukopis?“ špitne směrem k němu.  Když mladý muž zavrtí nechápavě hlavou, rozhovoří se už trochu hlasitěji. „Je to ostuda. Taková kacířská tvrzení, která zpochybňují samotnou naši existenci.

Kdo je ten člověk, co si dovoluje říkat, že náš starý řád, jenž založil sám světec Benedikt, povstal na základě falešných listin? Hanba mu! Ale náš opat nenechá znectít naše jméno. Budeme se bránit tomu do nebe volajícímu nařčení!“ rozhorlí se stařec.

Mládí podléhá kacířským myšlenkám

Mladík rozzlobeného starce chvíli pozoruje. „A není možné, že by opravdu některé naše listiny byly sepsány a doplněny do archivu až mnohem později než jsme si dosud mysleli?

Víte, původní originály se třeba nedochovaly a svatí otcové, naši předchůdci, je chtěli rekonstruovat a použili přitom svoji fantazii?“ zeptá se přemýšlivě. Starý mnich ale rozčileně sykne. „Jak můžete na něco takového byť jenom pomyslet?

Existence našeho kláštera, že by vycházela z nějakých smyšlenek? Sám byste se měl za takové nápady stydět! “ odbude novice popuzeně. „Nemyslel jsem to zle. Je samozřejmé, že se naši benediktini přitom drželi výkladů svého zakladatele,“ obhajuje se mladý mnich.

Starý muž už ho neposlouchá a jenom si něco brblá pod vousy o nezkušeném mládí, které snadno sejde ze správné cesty. Opat saint-deniského kláštera Jean Mabillon (1632–1707) nakonec pravost benediktinských listin prokáže