Budoucí mnich na konci 11. století prožije minimálně roční zkušební lhůtu novice. Pokud vydrží, slibem stálosti potvrdí, že v řádu zůstane až do smrti. Svůj dosavadní majetek má buď rozdat chudým, nebo darovací listinou převést na klášter.
„Od toho dne již nebude vlastníkem ani svého těla,“ tvrdí řehole sepsaná svatým Benediktem (asi 480–asi 550), řádovým zakladatelem. Benediktini uzavírají slib čistoty, chudoby a poslušnosti a stávají se rodinou žijící pod jednou střechou.
Od přísné řeholní kázně se nesmí odchýlit ani opat. Povoluje se osm hodin spánku v zimě, v létě šest hodin a odpolední odpočinek. Oděvy mnichů mají vyjadřovat pokoru a počestnost, takže jde o jednoduché hábity doplněné koženými sandály.
Věnují se řemeslu a studiu
Klášterem se vždy ve tři čtvrtě na dvě ráno rozezní zvon. Mniši, spící ve svých tunikách, protože nesmí odhalit víc než nohy nebo paže, se probouzejí.
Rychle si oblékají kutnu, zvanou kukula, a spěchají na nokturna, noční modlitby, které trvají skoro dvě hodiny. Kdo přijde pozdě, musí se zpovídat ze svého hříchu a žádat ostatní o odpuštění.
Po noční mši následuje přestávka a laudy (chvály, veřejná bohoslužba), dále prima, bohoslužba za východu slunce. Pak se mniši věnují řemeslné práci nebo četbě. Studovat mají hlavně zbožné texty.
Každý rok v době půstu dostávají z klášterní knihovny tlustý svazek, který musí celý přečíst. Když se jim to nepovede, znamená to hřích.
Maso jíst nesmí
V létě se jí dvakrát denně – po poledni a navečer, v zimě jednou denně v půl třetí. Mniši se stravují tiše a jeden z nich vždy všem předčítá. Jíst maso je zakázáno, ale bratři si pochutnají na dvou až třech chodech vařené zeleniny s chlebem a na víně.
„Čítáváme, že víno je pro mnichy zcela jistě nevhodné,“ říká sice svatý Benedikt, ale nakonec pravidla ustupují lidským slabostem.
Anglický benediktin Beda Venerabilis (asi 672–735) popisuje znaky, které mniši v klášterech používají ke komunikaci, když se nesmí hovořit.
Františkánský mnich svatý Bonaventura (1221–1274) už dokonce líčí prstovou abecedu pro dorozumívání mnichů zavázaných k trvalému mlčení. Některé kláštery určují svým členům jako povinnost mlčet už v 10. století.
