Pramínek svěcené vody dopadá na hlavu dospělého muže. „Už aby ty hlouposti skončily,“ říká si dotyčný v duchu, ale přesto dál trpělivě naslouchá latinským slovům. „Co by člověk neudělal pro mír v zemi,“ ušklíbne se nenápadně pod vousy.
Za chvíli bude mít křest za sebou. Pak už ho snad nechají na pokoji…
Muž se nenápadně rozhlédne po dalších 13 členech své družiny. I oni mají sklopené hlavy a myslí si svoje. Píše se 13. leden 845. 14 „duces Boemanorum“ – českých knížat – se v bavorském Řezně právě stalo křesťany.
Nová víra jim ale vůbec nic neříká, stejně zůstanou věrní svým pohanským zvykům. Hlavou se jim honí myšlenky na jejich vlastní rituály plné modliteb doprovázených zvedáním rukou. „Kam se tihle hlupáci hrabou se svojí svěcenou vodou.
Kdo ví, jestli to všechno vůbec má nějaký smysl. To my si jinak umíme pojistit přízeň bohů,“ šeptají si nenápadně, když je němečtí dvořané neslyší. 14 knížat už se těší, jak se po návratu domů zúčastní obřadů, při nichž poteče krev.
Bohové si libují v krvi
Jejich slovanští bohové na usmířenou většinou přijímají skot nebo ovce, někdy i drobnější zvířata jako kohouty a slepice, výjimkou ovšem nejsou ani lidské oběti!
Arabský cestovatel Omar Ibn Rusta († po roce 913) zaznamenává, že zvířata i lidi slovanští pohané při obřadech zabíjeli pověšením za oprátku na břevno. Oprátka oběť škrtila tak dlouho, dokud naposledy nevydechla.
Často se ale používaly i rituální nože, protože bohové si prý libují v krvi. Kněz podle Rusty ochutnával krev obětí, aby se přiblížil božskému osvícení. A lidé neradi opouštějí pohanské praktiky, které uspokojují jejich pudy…
Usmiřují si krále
Jenom hrozící válka donutí česká knížata, aby požádala východofranckého krále Ludvíka II. Němce (kolem r. 805–876), zda jim dovolí přijmout křest. Vycítí, že se k nim Ludvík chystá na válečnou výpravu a chtějí zabránit útoku na své území.
Tuší, že jako křesťané mu budou mnohem bližší. „Podstoupíme-li ten podivný rituál, snad odvrátíme jeho zlé úmysly a zajistíme si mír,“ předpokládají naivně. Král jim skutečně vyhoví a nechává je na sněmu v Řezně pokřtít.
„Poněvadž se tak stalo v lednu, kdy se podle soudobých zvyklostí křty tehdy neudělovaly, podnět k cestě jistě nedal nějaký misionář,“ poukazuje současný historik Jiří Sláma, že jejich výprava jednoznačně měla jasné politické cíle.
Záhada 14 vznešených mužů
Záhadou ovšem dodnes zůstává, odkud oněch 14 knížat vlastně přišlo. „Nelze říci, o která česká území šlo.
Zdá se být nejpravděpodobnější, že šlo o slovanské osídlení jižně od Šumavy,“ pátrá po jejich původu církevní historik Václav Medek (1922–1982).
S dnešním českým územím tak nemuseli mít vůbec nic společného, protože Slované tehdy žili i v dnešním Bavorsku. Navíc se o 14 knížatech zmiňují jenom Fuldské letopisy, anály popisující dějiny východofrancké říše.
„Kosmas ani jiné domácí prameny o řezenském křtu nic nevědí,“ dodává Medek. Přitom právě první český kronikář Kosmas (asi 1045–1125) neopominul nic, co se kdy na našem území šustlo…
Rostislav volá o pomoc
Vychytralá knížata si každopádně myslí, že situaci zvládnou bez boje, ale ošklivě se spletou. Ludvík roku 846 stejně vtrhne na území Čech (je ovšem čistě hypotetické, že se na něm oněch 14 knížat skutečně nacházelo) a míří dál na Velkou Moravu.
Zde vládcem ustanovuje knížete Rostislava († po r. 870). Nový vládce Velké Moravy si však závislost na německém panovníkovi nenechá dlouho líbit. Chce samostatný stát, proto francké kněze i s jejich vírou vyhání ze země.
„Vytvořte z Moravy samostatnou církevní provincii a pošlete nám biskupa,“ žádá o pomoc římského papeže Mikuláše I. (†867). Ten si ale nechce rozhádat mocného spojence Ludvíka a Rostislava odmítne.
Další poselstvo proto velkomoravský kníže vysílá k východořímskému císaři Michalovi III. (840–867), který využije nabízené příležitosti, jak rozšířit svůj vliv a na Velkou Moravu posílá v roce 863 misionáře, soluňské bratry Konstantina (827–869) a Metoděje (813–885).