Že to slunce zrovna tak nepříjemně svítí? Není třeba prchat do stínu. Ani před ním zavírat oči. Pokud jste tedy nezapomněli na jednu maličkost… Zajímá vás, odkdy vlastně lidé nosí sluneční brýle?
Zápas gladiátorů nabírá na obrátkách. Favorit suverénně sráží soupeře k zemi – ještě se vzchopí, nebo už nedýchá? Císař Nero (37-68) najednou nic nevidí, pohled do středu arény mu zkřížilo ostré římské slunce! Je konec, davy lidí křičí a tleskají a sám panovník o závěrečný moment přišel!
„Tohle se musí nějak vyřešit,“ nedá mu to a na příští zápas už přijde náležitě vybaven. Před očima si drží naleštěný kousek smaragdu, který efektivně zablokuje dotěrným paprskům cestu k jeho očích…
Zrádný sníh
Někteří tvrdí, že historka s Nerem je vymyšlená. Smaragd by podle nich fungoval spíš jako zrcadlo. Důkaz nemáme, ovšem kdo nevěří, může prapočátek slunečních brýlí přisoudit Eskymákům.
Ty totiž pěkně natrápí bílý sníh, který ostře odráží arktické světlo, a velmi chytře si poradí již v dobách pravěku. Vezmou kus mrožího klu, sobí roh nebo plochou kost a provrtají do ní úzký otvor. Mžourají pak přes něj, což jim od slunce trochu uleví.
Nejstarší zachovaný kousek je nalezen na Baffinově ostrově v Kanadě a byl vyroben minimálně přes 2000 lety! Ovšem podobné „brýle“ Eskymáci neodkládají ani o tisíc let později.
A vymýšlejí si i různá vylepšení, třeba že vnější stranu obkládají sazemi, aby černá barva pohltila paprsky ještě dříve, než se dostanou k očím.
Nic nepoznáš!
Teď se ale přesuňme do Číny. Jsme někde ve 12. století a ocitli jsme se přímo v soudní síni! Proč si drží soudce na očích tu zvláštní věc s nahnědlými „sklíčky“? Slunce tady uvnitř přeci nesvítí.
Nenechte se zmást, tento vynález, který také můžeme považovat za předchůdce slunečních brýlí, totiž proti slunci vůbec neslouží.
Vyhlazenými destičkami vyrobenými z nerostu zvaného záhněda (druh křemene) si soudci zakrývají oči proto, aby nebylo vidět, jak se tváří. A aby tak podle výrazu nikdo nemohl předem odhadnout, jaký rozsudek asi vynesou!
Když slunce vadí…
Pořád však nejde o brýle, jaké známe dnes. Čočky zasazené do obrouček se objevují až na konci 13. století a jde hlavně o brýle dioptrické, sloužící ke korekci zraku.
Odkdy se podobné používají i proti slunci? Jeden z mála záznamů pochází z roku 1459. Portugalský vědec Nuno Fernandes si prý přiveze zbarvené brýle z cesty do Itálie, a nasadí si je ve chvíli, kdy mu vadí ostré světlo při jízdě na koni.
Když v roce 1706 francouzský král Ludvík XIV. (1638-1715) pozoruje zatmění Slunce, připevní si k dalekohledu filtr z kouřového skla. A ke konci století se při pokusech se slunečním zářením dívá přes tmavé brýle i chemik Antoine Lavoisier (1743-1793).
Na krátkozrakost i na syfilidu
„Barevné brýle mají léčebné účinky,“ domnívá se v polovině 18. století anglický optik James Ayscough (1720-1759). Především modré a zelené odstíny podle něj pomáhají srovnat vady zraku.
Brýle obecně v té době dostávají i stranice, a nemusí se konečně řešit, jak je udržet na nose. Ovšem i tento „moderní“ barevný doplněk je tehdy považován spíše za odpudivou zdravotní pomůcku.
Kromě modrých či zelených brýlí, o kterých najdeme zmínky v literatuře, se rozšíří i jantarově žluté či zbarvené dohněda.
Přesně takové se ještě v 19. či na začátku 20. století používají ke zmírnění příznaků syfilidy (protože jedním ze symptomů je i přecitlivělost na světlo).
Bezstarostná plavba gondolou
Když slunce bodá do očí, není to samozřejmě příjemné ani zdravým. A v 18. století to velmi trápí gondoliéry v prosluněných kanálech v Benátkách!
Aby je neoslňovaly paprsky odrážející se o vodní hladinu, nasazují si brýle se zabarvenými skly, později známé jako Golgoni.
Nenosí je však s oblibou jen slavný italský dramatik Carlo Goldoni (1707-1793), ale i sám benátský dóže a postupně řada běžných obyvatel. Typické „goldonky“ jsou zelené, kulaté a po stranách mají kousky látky.
Po světě se však zvyk zatím nerozšíří – vždy jde spíš jen o výjimky, třeba když používají tmavé brýle američtí vojáci za občanské války (1861-1865).
Ani ochranná funkce zatím není nepřesvědčivější, teprve v 20. století se objevují brýle s UV filtrem! První, jménem Crookes lenses, přicházejí na trh v roce 1913 a pro odražení škodlivého záření se do skel přidává prvek cer.
Je to v módě!
A kde jinde to svítí víc, než na pláži! Americké pláže v Atlantic City tak ve 20. letech 20. století obchází americký podnikatel Sam Foster a nabízí své sluneční brýle z celuloidu.
Vypadají velmi stylově, návštěvníci pobřeží je postupně rozvezou po celé Americe a neuniknou především slavným herců a herečkám z Hollywoodu!
Brýle se stávají módní záležitostí a brzy způsobí téměř davové šílenství. Magazín Life připomíná v roce 1938, že i když brýlí z Fosterovy firmy už byly prodány miliony kusů, jen 25 % lidí je údajně nosí proto, aby si chránili zrak proti slunci.
Piloti udávají styl
Někomu však jen módu nejde, třeba pilotům! S vývojem nových technologií mohou létat stále výše a jsou tak víc a víc oslňováni sluncem. Nejen, že špatně vidí, ale trpí i nesnesitelnými bolestmi hlavy.
Už v roce 1929 armádní letecký sbor osloví firmu Bausch & Lomb s jasným požadavkem – vytvořit pro piloty takové brýle, které je ochrání před slunečními paprsky ve vysokých nadmořských výškách, ale nenaruší přitom jasný výhled.
Výsledný model nakonec vzniká v roce 1937, již pod značkou Ray-Ban, jejíž jméno znamená v angličtině doslova „zabránění slunečním paprskům“ (ray – paprsek, ban – zákaz). Brýle mají nazelenalá skla a novinkou jsou tehdy i kovové obroučky.
Nejprve se jmenují Air Force, jako Aviator neboli „pilotky“však patří k jedněm z nejpopulárnějších brýlí dodnes.
