Název Josefov dostává pražské židovské ghetto na památku josefínských reforem. Součástí katastru města Prahy se stává v roce 1850, po zrušení zákona o nuceném pobytu Židů v ghettu.

Židé využívají této příležitosti a rychle se stěhují do jiných pražských čtvrtí. V Josefově se usazují chudší Pražané a situace vypadá podle toho. Všude jsou hromady odpadků a na 5–10 bytů připadá jeden záchod. Už v roce 1856 proto město Praha začíná uvažovat o zbourání této části města.

Praha kopíruje Paříž

Francouzský architekt Georges Eugéne Haussmann (1809–1891) začíná na žádost císaře Napoleona III. (1808–1873) v roce 1853 modernizovat Paříž.

„Především ale, ať to stojí, co stojí, vystěhovat z centra Paříže revoluční vrstvy obyvatel,“ dodává Napoleon III. při důvěrné rozmluvě s architektem.

Děsí se případného povstání, a tak žádá co nejširší ulice, „na kterých se obtížně stavějí barikády a usnadňují přesuny armády.“ Pro Pražany je ve 2. polovině 19. století Paříž inspirací, zákon o asanaci Prahy z roku 1893 proto zahrnuje nejenom Josefov, ale i Staré město a část Nového Města.

Vítězí plán, podle kterého se má Václavské náměstí prodloužit až k Vltavě 24 metrů širokou ulicí.

Nebyl to pogrom

PhDr. Kateřina Bečková, autorka knihy „Svědectví Langweilova modelu Prahy“ píše, že asanace na konci 19. století rozhodně nebyla plánovaným protižidovským pogromem. Naopak, bourat se mělo o 50 % víc domů na Starém městě než v Josefově.

Nájemníci bytů k demolici se mohli odstěhovat do nových bytů. Neprotestovali proti demolici, ale nelíbilo se jim ničení historických památek.