V dalekém Pákistánu dlouhou dobu mizí chlapci. Často jsou to děti ulice, které nikdo nepostrádá. Strašlivý osud, který je postihne tak vyjde najevo až tehdy, když se vrah pochlubí novinám a pro policii nachystá pečlivě utříděnou výstavu.

Džavád Ikbál (1956–2001) je pákistánský vrah malých chlapců, jehož zvrhlá systematická metodika dodnes vyvolává mrazení. Své oběti si vybírá jako lovec kořist. Chodí do tělocvičen, na hřiště, do aquaparků nebo heren, kde láká kluky nízkého věku do svého domu.

S oblibou si vybírá sirotky, které nebude nikdo postrádat. Ve svém domě, který mu pořídí jeho bohatý otec, si zřídí hrozivou vražednou místnost. Pomáhá mu přitom několik nezletilých kompliců, kteří později spolu s ním skončí před soudem.

Vrah se chlubí

V prosinci 1999 dostane policejní ředitelství a redakce novin v pandžábském Láhauru hrozivý dopis. Ikbál v něm vykládá, jak povraždil 100 chlapců, pečlivě vybraných, ve věku mezi 6 a 16 lety. Popisuje se tu, jak chlapce ve zvláštní místnosti ve svém domě věší na řetěz, škrtí je, usekává jim ruce a nohy a následně rozpouští jejich tělesné pozůstatky v kyselině solné.

Pravděpodobně je přitom také sexuálně zneužívá. Se sodomií má už dříve problémy a opletačky s policií, ale zatím ho vždy zachránily peníze bohatého otce. Tentokrát už je to ale příliš. Policie okamžitě vyrazí do Ikbálova domu.

V oné místnosti pak skutečně najdou policisté mnoho skvrn od krve, ale to zdaleka není všechno. Vrah si pro ně připraví pečlivě připravenou podívanou.

Jako na výstavě

Ikbál si dává skutečně záležet na tom, aby udělal dojem. Pro policisty nechá ve svém domě velkou sbírku fotografií, na nichž jsou zavražděné oběti zabalené v igelitových pytlích a čekající na rozporcování a rozpuštění v kyselině.

Všechny fotografie a další předměty jsou pečlivě popsané a katalogizované, jako by to bylo nějaké muzeum. Dvě těla jsou dokonce ještě nechána ve stadiu částečného rozpuštění kyselinou, aby bylo policistům jasné, jak se vrah těl zbavoval.

Chybí jediná věc – samotný pachatel.

Vrah se vzdává novinářům

Ve svém dopise Ikbál píše, že se jde utopit do řeky Ráví. To je ale jenom zástěrka. Ve skutečnosti se skrývá. Pákistánská policie tak spustí největší pátrací akci v dějinách země. Jako první jsou pozatýkáni jeho mladí spolupachatelé.

Sám vrah ale není k nalezení. Nakonec se sám dobrovolně vydá a přihlásí se v redakci deníku Daily Jang. Přestože jeho deníky, záznamy a všechny důkazy jasně svědčí o vraždách, Ikbál před soudem otočí a vykládá, že to je všechno jenom nastražená recese, která má poukázat na krutý osud dětí na ulici.

Nikdo mu samozřejmě nevěří.

Oko za oko…

Ikbál je postaven před soud a souzen podle právního systému, který si zachovává část z prastarého pravidla oko za oko, zub za zub. Za svých sto vražd je tedy Ikbál stokrát odsouzen k trestu smrti. A soudce vyhlašuje, že bude oběšen na tom samém řetězu, kterým škrtil své oběti.

Jejich příbuzní budou moci popravě přihlížet. A až zemře, bude jeho tělo rozřezáno a rozpuštěno v kyselině. K tomu ale nakonec nedojde, protože jednoho dne je Ikbál a jeho 13letý komplic nalezen ve vězení mrtvý.

Oficiální verze je, že jde o sebevraždu.