Už v polovině 19. století se v Praze rodí důležitý železniční uzel. Jeho úkolem je spojit Prahu s Vídní a zároveň i dvě existující pražské stanice: dnešní Masarykovo a Smíchovské (postavené roku 1861) nádraží.

V roce 1869 se začíná pilně kopat. Nejhorší úkol si ale nechávají stavitelé bratři Kleinové a Vojtěch Lanna (1805–1866) až nakonec: proražení 1145 metrů dlouhého dvoukolejného tunelu. Jedna kolej vede směrem do Vršovic, druhá se stane spojnicí se Smíchovem.

Populární večerní vlak

Dne 14. prosince 1871 vjíždí na nástupiště první vlak z Vídně. Přiváží sice pouhých devět cestujících, ale zpátky jich ovšem odjede už 43! A další večerní vlak, vyrážející z centra monarchie už využije 56 lidí a zájem stále stoupá.

Budova v novorenesančním slohu slouží pouhých třicet let, potom přestává stačit její kapacita. Architektonickou soutěž na novou vyhraje v roce 1899 architekt Josef Fanta (1856–1954). Působivé a umělecky bohatě zdobené secesní dílo dokončí roku 1909.

Prezidentský komplex

Zdejší komplex místností pro prezidenta je ze všech tří pražských nejhonosnější.

Podle popisu z roku 1872 se skládá z předsíně, dvou toaletních komnat a velkého salónu. Prezident Emil Hácha (1872–1945) zde čeká, než si 14. března 1939 odjede do Berlína vyslechnout zlou zprávu o vzniku protektorátu.

Zvláštní vlak odsud vypravují 7. června 1942. Uloží do něho rakev s ostatky mrtvého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942). Konečnou stanicí je tentokrát také Berlín.

Změna jména

Z císařského Františko-Josefovského nádraží se v roce 1919 stává Wilsonovo, na počest tehdejšího amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (1856–1924), kterému dokonce v parku odhalí o devět let později sochu.

Jenže Wilsona nemají rádi nacisté ani komunisté, a tak se od 15. února 1940 a později znovu po roce 1953 mění v Hlavní.

Teprve v roce 1990 při návštěvě amerického prezidenta George Bushe staršího (*1924) dostává staronové Wilsonovo jméno i jeho pamětní desku.