Etruská rodina právě uložila svého válečníka k věčnému odpočinku. Nákladným pohřbem ale ceremoniál nekončí. Když pozůstalí doprovodí mrtvého do hrobky, následují tance a hry na jeho počest. Hlavě klanu je třeba vzdát náležitou úctu.

K podzemní komoře vede krátká chodba zvaná dromos. Na kamenné posteli v malé klenuté komoře leží muž. Podél jeho těla spočívá oštěp, hruď zdobí brož, napovídající, že mrtvý byl pohřben v plášti. A nejenom to.

„V případě mužských hrobů je nápadný vysoký počet a výbava u vojáků, kteří, jako v případě tzv. hrobu válečníka z Tarquinie, jsou pochováni v plné zbroji. To může znamenat pouze fakt, že se vrstva válečníků honosila vynikajícím společenským postavením,“

uvádí současný německý archeolog Friedhelm Prayon.

Město obchodníků a válečníků

Tarquinie, etruská metropole vzdálená asi 50 kilometrů severozápadně od Říma, pulsuje životem.

Městu z vápencových bloků vévodí akropole s mohutným chrámem, tzv. Královniným oltářem.

Na zdejším vršku Monterozzi od konce 7. století př. n. l. bobtná pohřebiště.

Předtím zůstávala Tarquinie ve stínu významnějších etruských center, postupně se ale situace obrací k lepšímu. Éra největšího politického rozkvětu města začíná ve 4. století př. n. l.

Stále bohatší obchodní kontakty s okolím podpoří vznik cechu obchodníků. Mimořádné postavení tu už dávno mají také válečníci.

Konec zlaté éry

Období slávy Tarqunie končí ve 3. století n. l. Roku 295 Italická liga poráží tarquinské u Sentina.

Od této chvíle musejí Etrskové uznat nadvládu Římanů. I postupný úpadek metropole zachybují malby doprovázející mrtvé, tentokrát jde o výjevy v dvoukomorové Orkově hrobce.

Místnost ve starší části zvané Orkova hrobka I ze začátku 4. století př. n. l., znázorňuje hostinu.

Nechybí na ní Spurinnové, jedna z tehdejších nejbohatších etruských rodin. V druhé části hrobky z konce 4. století př. n. l. řádí démoni včetně Tchachulchy s oslíma ušima a supím obličejem.

Záhrobí ale Etruskové nepovažují za konečnou stanici své existence. Smrt je pro ně jenom další cesta. „Hrobka byla vybudována jako dům pro zesnulého a byla vybavena vším možným k pohodlí duše, včetně kovových předmětů a nádobí,“

líčí současný britský archeolog Graeme Barker a dodává, že duše po smrti putovala dál na jiné místo. Ženy svoje rovnoprávné místo neztrácely ani při loučení s mrtvým, ve vestibulu hrobky jim náleželo vlastní křeslo.

Šestnáct bohů v kruhu

Tarquinský chrám zvaný Královnin oltář napovídá, že u Etrusků patří bohové k důležitým součástem jejich života.

Dodnes se z něj dochovaly zbytky podezdívky o rozměrech 77 x 35 metrů, které vypovídají o jeho monstróznosti. Svatostánek byl rozdělen na tři prostory, té největší dominoval oltář, kde probíhaly obětní rituály a posvátné obřady.

Etruští bohové sídlí na nebesích a každý z nich má přesně vymezené sídlo i pravomoci.

„Na rozdíl od Řeků a Římanů však Etruskové měli jasné představy, kde konkrétně bohové žijí a jak z tohoto místa ovlivňují svět.

Nebesa odpovídala imaginárnímu kruhu, který byl rozdělen do čtyř stejně velkých, podle hlavních nebeských směrů orientovaných sektorů,“ píše Prayon.

Podle římského filozofa Plinia staršího (23‒79 n. l.) se každá čtvrtina kruhu ještě dělila na další čtyři díly a etruský pantheon tvořilo šestnáct bohů.