Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít, to jsou bájná knížata. Která měla nastoupit vládu po Přemyslu Oráčovi. Hovoří o nich text v archivu svatovítské kapituly:
„Krok ‚Kazi Tetha, (nebo Thetka) Lubossa … Przemysl …nezamysl…m Na ta voj´n… ni Zla, kr´z …moje s … Neklan… (am)…, gosti Vit.“
O jejich životě ale nevíme nic. Existovali nebo jde jenom o legendy? Historik Vladimír Karbusický (1925–2002) nám představuje jeden z možných výkladů.
Češi se v době kolem poloviny 9. století potýkali s konkurenčními Franky, usídlenými za humny, a historik si proto myslí, že máme před sebou text odrazující od války:
„Kroky překaž Théto (jméno považuje za oslovení sousedních Franků – pozn. red.), raději uvažuj, nezamýšlíme na tebe válku a nic zlého, kříži se neklaníme, hosty uvítáme.“ Tedy text podle něj nepředstavuje jména, ale mírové poselství, jež má Frankům zkazit chuť vyrazit do boje proti Čechům.
Brousí si zuby na Čechy
Východofranský král Ludvík II. Němec (kolem roku 805 – 876) si ale dělá zuby na naše území. Jeho vojska už se v roce 845 řadí k útoku, když se Češi rozhodnou pro smír.
„Obavy z ofenzívy Ludvíka Němce proti Slovanům vedly Čechy k diplomatickému řešení v podobě křtu,“ vysvětluje historik Dušan Třeštík (1933 – 2007). Pokud prohlášení opravdu mělo zabránit krveprolití, splnilo svůj cíl.
Češi, i další kmeny žijící v naší kotlině (Lemuzi, Lučané, Doudlebané, Pšované, Zličané, Charváti), vysílají 14 svých knížat na křest do franského Řezna.
Fuldské anály, líčící dějiny Východofranské říše v letech 714 – 901, nám o tom sice nechávají podrobnou zprávu, ale na jména čerstvě pokřtěných zapomínají.
Zdá se potom, že nebezpečí ze Západu je na nějakou dobu zažehnáno, Třeštík míní, že křest přinesl výhody, především „mír s říší a konec rozdílu mezi křesťany a pohany.“ Klid ale moc dlouho nevydrží.
Vyžene knížata
Franské vojsko v roce 872 v čele s mohučským arcibiskupem Liutbertem vtrhne do Čech a nedaleko řeky Vltavy (zřejmě poblíž Prahy) zažene na ústup pět knížat. Fuldský letopisec nám je tentokrát už neutají: Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír a Mojslav.
Doplňuje ještě šestého Goriveje, nám historicky známého Bořivoje. Nikde se ale nepotkáme se jmény, která připomíná Kosmas a dodnes nám ve Starých pověstech českých vnucuje spisovatel Alois Jirásek (1851–1930).
Právě Bořivoj nejspíš „využil porážky jižních vojvodů roku 872 k expanzi na jih – tím dosáhl prvního sjednocení pod mocí Přemyslovců,“ předpokládá Karbusický.
Teprve tehdy podle něho můžeme mluvit o prvním českém státu.
Ve svých Nejstarších pověstech českých navíc upozorňuje na mezery v Kosmových příbězích, kde
„tradice neví nic o bojích s Avary, o říši Sámově, o hrdinských bojích českých kmenů s vojsky karlovské říše (stát římského císaře Karla Velikého – pozn. red.) roku 805 a zejména o velikém vítězství nad vojsky Ludvíka Němce roku 849.“
Připomíná také, že v roce 805 museli obyvatelé našeho území oželet svého vůdce Lecha, první významnou osobu spjatou s Čechami. Padl v boji s Karlem.