Perský král Kambýses II. (559–522 př. n. l.) touží napodobit svého otce a rozšířit hranice perské říše. Jeho zrak proto dopadá na kvetoucí Egypt, obilnici Středozemního moře. Na výpravu se chystá celé čtyři roky. Sbírá armádu, loďstvo i informace.
Roku 525 př. n. l. konečně vyráží. Na stranu kampaně se přidávají i příznivé politické okolnosti. Faraon umírá a jeho nástupce dosud nesevřel pevně otěže moci. Tažení jde jako po másle.
Arabové pomáhají Peršanům přejít sinajskou poušť a jejich loďstvo je doprovází při pobřeží. Vetřelci porážejí Egypťany, dobyjí Memfidu a zajmou nového faraona.
Perský král musí upevnit svou moc v zemi navzdory moci kněží a později vede svou armádu i do Libye a Etiopie. V roce 522 př. n. l. ale přichází zpráva, že v Persii dochází k nepokojům a vzpouře. Vladař se proto musí vrátit domů.
V poušti ztracená armáda
Předtím ale vydává rozkaz, aby zhruba padesátitisícová armáda pochodovala k Síwě (asi 560 km na jih od Káhiry). Tamější kněží Amonova chrámu proti perskému velkokráli brojí.
Možná není pravda, že jeho vojáci útočí s přibitými kočkami na štítech, aby vyděsili nepřítele, jenž kočky uctívá. Přehnané se zdají být i zprávy o poražení posvátného Amonova býka.
Tato propaganda tu ale je a může zasít do myslí pověrčivých Egypťanů semínko vzpoury. Vojsko skutečně pochoduje k Síwě a naposledy je spatřeno týden cesty od Théb v oáze Charga. Co se stalo potom, je od té doby předmětem různých dohadů.
Pohřbila vojáky písečná bouře, nebo útočící Egypťané? „Vítr se vzedmul na východě, silný a smrtící, přihnal široké sloupy vířícího písku a zcela zasypal pochodující ozbrojence,“ informuje nás historik Herodotos (žil v 5. st.
př. n. l.).
Moderní nálezy
Protože pozůstatky armády nejsou od té doby k nalezení, domnívá se část vědecké populace, že se jedná o pouhou legendu. Ani řada výprav ve 20. století nenachází jedinou stopu po ztracené výpravě.
Vše změní až náhodný objev v roce 2009. Jsou to bratři Castiglioniovi, kdo potvrzují, že našli ostatky v písku zasypané armády. A k tomu i jejich zbraně, šperky a cennosti! Ironií je, že ztracená kolona byla téměř u cíle.
Její místo odpočinku je necelých sto kilometrů od oázy Síwa. Zdá se, že velitelé zvolili místo pohodlné, ale Egypťany hlídané cesty mezi oázami Charga, Dachla a Farafrá, západnější trasu přes Gif el-Kebír.
Právě tady je podle badatelů zastihuje během odpočinku písečná bouře. Je ale také možné, že je vojsko přepadeno a pobito Egypťany. Peršané, aby zatajili porážku, si poté mohou vymyslet příběh o pouštní bouři. Jak to ale opravdu bylo, nevíme.
