Spousta dětí, které je těžké uživit, nedostatek půdy k hospodaření, bída a nedostatek práce. Všechny tyto důvody vedou Čechy v 19. století k tomu, aby hojně opouštěli svoji vlast. Kam je osud zavál?

Z 469 221 obyvatel, které má Vídeň v roce 1856, se jich 22 % (105 353) hlásí k české národnosti. V národních akcích se ale naši živnostníci v hlavním městě monarchie raději moc neprojevují.

Vídeňský stavitel František Šebek sice podporuje snahu pražských Čechů získat koncesi na politický deník a slíbí Františku Ladislavu Riegrovi (1818–1903) peníze, ale transakci chce pro jistotu provést pomocí prostředníka.

Pracují 16 hodin denně

Naši krajané nevynechali ani Nový Zéland. Na něm se usazuje bývalý námořní kapitán Martin Krippner. Na výzvu novozélandské vlády provádí ve svém rodném Stodu u Plzně agitaci po vysídlení.

V roce 1863 s ním do země připlouvá 83 osídlenců a zakládají vesnici Puhoj (v maorském jazyku líně tekoucí voda). V letech 1865 a 1866 přijíždějí další posily, hlavně mladí lidé, kteří se bojí prusko-rakouské války.

Začátky nejsou lehké, spousta z nich zahyne při mýcení pralesa. Živí se nádenickou prací, muži pracují 14 a ženy dokonce 16 hodin denně.

Ctnostní utečenci v Bulharsku

Obyvatelé českých zemí směřují po roce 1880 i do Bulharska. Podle vládního zákona o zalidňování území dostávají půdu zdarma. Výhody mohou využít až do roku 1897, potom už se za půdu platí.

Přichází sem i cca 500 osadníků z vesnice Svatá Helena v rumunském Banátu, protože zde najdou lepší podmínky. Ti, kteří se usadili ve vesnici Vojvodovo (banátská oblast), obci založené roku 1900, se vyznačovali náboženským zapálením.

„Nepili, nekouřili, nečetli světskou literaturu, nezpívali světské písně, netancovali, nekradli, neuzavírali sňatky s příslušníky jiných náboženství,“ uvádí historik Vaculík.

Od bulharských úřadů získali řadu výhod, například osvobození od daní na 20 let, bezplatné místo ke stavbě a 3–5 hektarů půdy pro rodinu podle počtu jejích příslušníků.

Šikulové vyrábějí hudební nástroje

Čeští horníci nacházejí koncem 19. století práci v dolech v severní Francii nebo v Limburské pánvi (těžba uhlí v okolí města Heerlen) v Nizozemském království. Kromě nich do Nizozemska v roce 1887 odcházejí i řemeslníci.

Žádají o práci v továrně na mosazné dechové nástroje v Tilburgu. Ředitel firmy M. J. H. Kessels je nadšeně přijímá. „Čeští řemeslníci jsou skutečnými mistry,“ hodnotí jejich schopnosti.

Ve velkých městech jako Rotterdam, Amsterdam nebo Haag se zase neztratí čeští krejčí, kožešníci a zahradníci.