V 1823-1825 přichází do rumunského Banátu první vlna českých vystěhovalců. Láká je vidina dříví na stavbu domu zdarma i pole, kde budou moci hospodařit. Nakonec je realita trochu jiná. Obchodník se dřevem Magyarly nedodrží svoje slovo.
V roce 1826 Magyarly zmizí a o osadníky z vesnic Svatá Alžběta (založena roku 1823) a Svatá Helena (založena 1824-1825) už se dál nestará. Ti proto v Karansebeši chtěji vstoupit k pohraničníkům. Plukovník Drasenovič to vítá, vojáků má málo.
Když vidí, že jsou Češi k užitku a osvědčili se, chce přijmout další. Dvorské velitelství v Karansebeši posílá Českému guberniu (nejvyšší správní zemský úřad v Čechách a na Moravě) žádost o další vystěhovalce. Nabízí jim výhodné podmínky:
denní penzi 3–6 krejcarů (za 6 krejcarů bylo možné v 1. polovině 19. století koupit jedno vejce), po dobu 10ti let osvobození od vojenské služby a od pozemkové daně pokud vymýtí přidělenou půdu a po dobu 5ti let od domovní daně, když si postaví grunt.
K tomu zdarma pro první rok osivo, dříví ke stavbě domků a 12 jiter (69 060 m2) půdy. Kolonizační úřady chtějí připravit i dřevěné domky, aby se lidé mohli hned nastěhovat.
Mladé muže ale nadchne hlavně myšlenka, že nebudou muset na vojnu, tehdy se totiž ještě chodilo na dlouhých 14 let.
Nespokojenci žalují panovníkovi
Přichází druhá vlna osídlenců v letech 1826–1830. I tentokrát ale platí pořekadlo: sliby chyby. Domky nestačí, někde bydlí i několik rodin pohromadě, pitné vody je nedostatek. Slíbených 12 jiter půdy? Prales, na kterém si nejdříve musí pokácet stromy.
Každý není tak silný, aby se s novým prostředím a nepříznivou situaci zvládl poprat. Někteří fňukají a chtějí domů. „V létě 1828 se skutečně některé rodiny vrátily zpět. Pro nedostatek peněz šly do Čech pěšky,“ dodává Urbánek.
Najdou se dokonce dva nespokojenci, chalupníci ze zlonického panství, kteří si na nedodržení podmínek stěžují samotnému císaři. Není jim to ovšem nic platné.
Vesnice, kde se zastavil čas
Už v roce 1830 je banátské oblasti 3800 přistěhovalců z Čech.
Třetí a poslední vlna osídlenců do Banátu přichází v roce 1861. Po téměř stu let uvádí v roce 1928 rumunské sčítání lidu celkem 4762 Čechů, kteří mají například k dispozici 8 českých škol s 10 třídami a 562 žáky.
Poslední údaje z roku 2002 potvrzují v Rumunsku 3938 Čechů, z nichž na banátskou oblast připadá asi necelá polovina. Dodnes zde existují české vesnice Svatá Helena, Gernik, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice ve kterých jako by se zastavil čas. Zachovávají se zde tradice jako na českém venkově před 150 lety.
