Původně tu má jezdit tramvaj, nakonec vyhraje metro. Spolu s ním tady dnes sviští auta. Železobetonový gigant, tyčící se nad Nuselským údolím, spojuje i rozděluje. A také píše příběhy. Většina z nich je smutných.
Kolik jich je přesně, už se asi nikdy nedozvíme. Může jich být 200, ale také klidně přes 300. V takovém rozmezí se pohybuje počet lidí, kteří si skokem z Nuselského mostu vzali život. Reálnější je podle mnohých spíše ta druhá cifra.
Most sebevrahů, tak se mu také občas říká. Destrukce, ačkoliv nikoliv lidského života, ostatně stojí i na začátku jeho stavby.
Má nejrůznější podoby
Aby totiž mohl kolos spojit Pankrác s Karlovem, tedy čtvrtou a druhou pražskou část, musí jeho pilířům ustoupit nejeden činžák. Celkem jich je 17. Že něco takového přijde, visí dlouho ve vzduchu.
Vždyť nápad na přemostění Nuselského údolí šrotuje v hlavách hned několika generací Pražanů. Poprvé se o něčem takovém uvažuje už na konci 19. století. Své návrhy v průběhu let předkládá řada význačných architektů.
Most tak má alespoň na papíře nejrůznější podoby. Podle jedné má být například celý z oceli (což ovšem ztroskotá na její tehdejší vysoké ceně). Jiná varianta počítá s obestavěním pilířů dvanáctipatrovými věžáky.
Otevření jako politická manifestace
Ze skic na staveniště se přesune až projekt ze začátku 60. let minulého století, za kterým stojí trojice mužů: Svatopluk Kobr, Vojtěch Michálek a Stanislav Hubička (1930–2018).
Ještě dva roky poté, co si v roce 1967 začne most jako šíp razit cestu městem, se počítá s tím, že v jeho tubusu bude jezdit podpovrchová tramvaj.
Nakonec ovšem, po zásahu sovětských poradců, vyhraje metro, které se tudy poprvé projede 9. května 1974, tedy více než rok po slavnostním otevření mostu 22. února 1973. To se mění v obří politickou manifestaci, propagaci socialismu.
Už datum není vybráno náhodou. Jde o oslavy 25. výročí tzv. Vítězného února. Pásku přestřihne generální tajemník ÚV KSČ a pozdější prezident Gustáv Husák (1913–1991), v čele průvodu jdou lidové milice a rudý režim se samozřejmě promítne i do jeho názvu.
Celkem 485 metrů dlouhý most nese jméno prvního komunistického prezidenta Československa Klementa Gottwalda (1896–1953).
Auta, metro ale nejdřív tanky
Velmi rychle se stane jednou z klíčových dopravních staveb v Praze. Kromě aut a metra po něm jezdí rovněž tanky. Naštěstí nikoliv pravidelně, ale v roce 1970 jen v rámci zatěžkávacích zkoušek.
Projede se jich tu tehdy hned 66 (některé zdroje uvádějí o tři méně). Celkem 650 jízd jen potvrdí, že použitých 20 000 krychlových metrů betonu je bezpečně na svém místě. Doprava ale není jediný účel, ke kterému začne být most využíván.
Celkem 42,5 metru hluboká propast, která se pod ním rozprostírá, začne prakticky od prvních chvil po jeho otevření přitahovat sebevrahy. A to i díky zábradlí, vysokému jen něco přes metr.
Co na tom, že ho Stanislav Hubička naplánuje v souladu s tehdejšími normami. Stejně musí do konce života poslouchat dotaz, jak se mu jako architektovi spí, když pod mostem skončilo tolik mrtvých.
Vypravěč smutných příběhů
Prvního nebožtíka si kolos údajně vyžádá už během stavebních prací. Za smrtí dělníka tehdy ještě stojí nešťastná náhoda. Ti další se ale přes zábradlí přehoupnou dobrovolně. Jsou jich desítky. Stovky.
Až do změn poměrů po roce 1989 jim ale novináři nevěnují ani slovíčko. Komunističtí cenzoři logicky nehodlají spojovat sebevrahy s Gottwaldovým jménem.
A tak se mezi Pražany začnou šířit fámy o tom, že za mrtvými těly, zabořenými v asfaltové vozovce či střeše aut, stojí parta mladých chuligánů, prominentních synků členů komunistické strany, shazující chodce dolů pro zábavu.
Podobné nesmysly utichnou až po Sametové revoluci, kdy se stavba nejenže zbaví Gottwalda ve svém jméně, ale zároveň začne prostřednictvím novinářů konečně vyprávět příběhy. Samozřejmě, že hlavně ty smutné.
Kdo skočí, ať udělá čárku!
Třeba o psychicky narušené ženě, která se v říjnu 1990 vydá na most se svým sedmiletým synem. Toho strčí do hlubin jako prvního, sama pak skočí za ním. Nebo o nebohé babičce, která přijde na Nuselský most s malými štaflemi.
„Jsem moc slabá na to, abych sama to zábradlí přelezla,“ vysvětluje policistovi, kterému se podaří jí sebevražedný skok rozmluvit. Ovšem jen na dva týdny. Poté stařenka dorazí na most znovu. Opět se štaflemi, ze kterých nakonec opravdu skočí.
Tři vteřiny volného pádu, během kterých nabere tělo stokilometrovou rychlost, absolvuje i pár panáky posilněný číšník, který nezapomene předtím zábradlí opatřit vzkazem: „Kdo skočí, ať udělá čárku!“
První zábrany sebevrahy neodradí
Ačkoliv plány na zvýšení bezpečnostních opatření na mostě se hojně přetřásají už v 80. letech, prostor dostanou až po změně režimu. A to i díky zmíněnému případu matky, která z mostu shodí syna, což tehdy otřese snad celou republikou.
Jenže sloupky s pletivem, přidělané k zábradlí, nejsou pro sebevrahy téměř žádnou překážkou. Naopak ještě zvýší tempo. V 90. letech se houkačka záchranné služby v jednu dobu ozývá na mostě v průměru co tři dny.
Občas odsud odjíždí s pasažérem navíc, někdy se ale chtě nechtě míjí s pohřebáky. Důvody sebevražedných skoků jsou různé. Od duševních onemocnění až po zdrcující diagnózu HIV/AIDS.
Pružné a kluzké řešení
A tak je potřeba přitvrdit. V osudí jsou různé možnosti. Třeba úplný zákaz vstupu pro pěší nebo kompletní zastřešení mostu. Nakonec vyhraje méně radikální varianta – výraznější bezpečnostní zábrany.
Na konci 90. let už měří téměř tři metry, horní část je navíc ohnutá dovnitř mostu. Ani to ale sebevrahy neodradí. A tak se technici v roce 2007 na most vrátí. S sebou mají nástavbu z pružného a kluzkého plechu, kterou je zábradlí doplněno.
Že tentokrát konečně půjde o trefu do černého, která udělá sebevrahům čáru přes rozpočet, je jasné už při zkouškách, kdy na bariéře pohoří i horolezci. Speciální ochranu si město následně nechá patentovat.