Pokud si chtějí Pařížané koncem roku 1911 pořídit dítě a stát se rodiči, mohou to udělat tradičním způsobem. Nebo si koupit los a vyhrát ho v Loterii dětí.

Rok 1911. Lidé poprvé stanou na jižním pólu, Marie Curie-Skłodowská (1867–1934) objeví radium a polonium, ve vzduchu se objevují první letadla, na vodu je spuštěn Titanic, o kterém se mluví, prozatím, jako o největší lodi na světě.

A v Paříži se koná Loterie de Bébés, ve které se hraje o malé živé děti.

Děti jsou postradatelné

Ačkoli se v dnešní době zdá taková akce bizarní a dokonce nechutná, v kontextu doby se jeví ve zcela jiném světle. Ještě počátkem 20. století totiž děti nepožívají žádné zvláštní ochrany a nejsou protežovány jako je tomu dnes.

Nepřinášejí totiž společnosti žádné výhody a jsou považovány za postradatelné. U sirotků to platí dvojnásob. Církevní sirotčince sice existují už ve středověku a ty státní už v 17. století, rozhodně však nejsou ideálním řešením.

„Dávaly sice dětem střechu nad hlavou, postel a jídlo, nikdo však nesledoval a nestaral se, zda bylo s dětmi zacházeno dobře,“ říká historik Josef Kolář.

V polovině 19. století sice úřady začínají ve velkých městech hledat alternativy, ať už je to systém pěstounské péče nebo soukromé adopční agentury, vše je však ještě dlouho v počátcích.

Například v USA si na úřad, který by dohlížel na péči o dítě a sledoval úmrtnost, zneužívání, dětskou práci a situaci v sirotčincích, musí počkat až do roku 1912.

Hlad, strádání, smrt

V roce 1911 je problém opuštěných dětí, zejména v městských oblastech, stále alarmující. Dětská práce je zcela běžná a pokud jde o sirotky, jsou nuceni dělat tu nejnebezpečnější, aniž by se kdokoli staral nebo jen zajímal o jejich zdraví.

Děti, které se nedostanou do dětských domovů čeká život na ulici kde hladoví, stávají se obětmi útoků nejen různých opilců, umírají na infekce i podchlazení.

Úřady si s nimi neví rady a jejich život se v podstatě příliš neliší od osudů dětí z tehdy již půl století starých knih Charlese Dickense (1812-1870). Ani v sirotčincích to není o mnoho lepší. Jak říká Kolář:

„Některé zažité představy o hrůzách sirotčinců jsou sice poněkud přehnané, přesto jde o drsné prostředí s velmi vysokou úmrtností především vinou infekcí i podvýživy.“

Tombola jako řešení

V roce 1911 dostává vedení jednoho z pařížských nalezinců nápad. Ve snaze najít domov pro některé z opuštěných dětí a současně získat peníze pro svůj provoz, rozhodne se uspořádat tombolu, ze které by si výherci odnesli domů jedno z jejich dětí.

Než se akce rozjede, vedení nemocnice vše konzultuje s úřady, od nichž také získá pro neobvyklou akci povolení. „Zájmy dětí, pro které chceme to nejlepší, zůstávají prvořadé,“ zdůrazňuje nalezinec.

„Našim cílem je najít touto cestou domov pro co největší počet dětí a k získání peněz, které budou použity ve prospěch malých sirotků.“

Prodej dětí jako společenská událost

Není tedy divu, že lidé považují dětskou tombolu za slavnostní událost a účastní se jí nejen zájemci o dítě, ale také mnozí, kteří se rozhodnou přispět drobnými dary. Sledují malé pódium v areálu nalezince, kde pohledná dáma roztáčí velké kolo.

Právě to totiž rozhodne o čísle losu, jehož majitelé se stanou šťastnými rodiči. Samozřejmě až poté, co jsou výherci prověřeni a je potvrzeno, že se děti dostanou k těm, kteří jsou jako pěstouni vhodní. Vyhrají tak všichni.

Lidé, kteří touží po dítěti, ale sami ho mít nemohou, i děti, které získají naději na lepší život. Výnos tomboly je navíc rozdělen mezi charitativní organizace, které pečují o osiřelé děti a neobvyklá tombola má i další efekt.

Upozorní veřejnost na problém se sirotky a do dalších let tak pomůže zlepšit osud milionů opuštěných dětí.