Napoleonově Grande Armée nezbývá než Rusům ustoupit. V hlavě vrchního velitele zraje důležité rozhodnutí. Před své generály s ním předstoupí 5. prosince 1812 v zámečku v současné běloruské Smarhoně.
„Potřebuji sehnat tři sta tisíc vojáků pro nové tažení,“ sdělí jim Napoleon I. Bonaparte (1769–1821) kolem sedmé večer.
„Velení přebírá Murat,“ dodává. Joachim Murat (1767–1815) dostane za úkol přezimovat v litevském Vilniusu. „Udržíte frontu, dokud se nevrátím s posilami,“ klade mu na srdce.
Sám ale nejspíš tuší, že tenhle požadavek není proveditelný, protože vzápětí žádá:
„Počkejte s informací o mém odjezdu pět nebo šest dní.“ Je přibližně deset hodin večer, když postava v medvědím kožichu s liščí čepicí na hlavě nasedá do kočáru a míří zasněženou plání pryč. Později kočár vymění za saně.
Domů ho ženou hlavně zprávy o republikánském převratu francouzského generála Clauda Françoise de Maleta (1754‒1814). Bojí se o svoji pozici… Vydává se proto inkognito na cestu přes celé Polsko.
Neuskutečněná pomsta za zradu
Tajemství o Napoleonově se ale neudrží příliš dlouho. Už 6. prosince 1812 ráno prosáknou zvěsti, že císař zmizel. „Spousta vojáků mu vyčítala, že je opustil,“ zní slova očitých svědků. Už tak demoralizovaná a oslabená Grande Armée dostává poslední ránu.
Část vojáků všechno nazve sprostým úprkem, další jeho krok obhajuje jako jediné řešení.
Hrstka těch, kteří mu nadávají, si dokonce u Ašmjan v dnešním Bělorusku chce se svým velitelem vyřídit účty, alespoň to tvrdí plukovník Karl Von Toll (1777–1842). Major Lapie ze 113. regimentu plánuje Bonaparta zabít.
Nepodaří se mu ale přesvědčit vybraného vraha, kapitána sasko-výmarské granátnické roty, aby svůj čin vykonal. A mezitím se Napoleon přesune dál.
Dorazí jen torzo armády
Když 18. prosince 1812 pozdě večer dorazí do Paříže, francouzské noviny už se plní zprávami o jeho ruském neúspěchu. Do paláce Tuilerií proto pro jistotu vejde zadním vchodem. Rozhodně se nechce setkat s rozzuřenými Francouzi.
Hned na druhý den ale přesvědčuje své ministry, že svoji chybu napraví. Pouhé čtyři dny předtím, než dosáhl bran francouzské metropole, překračují řeku Němen i zbytky jeho vojska.
Z minimálně půlmilionové armády (někteří historikové jako například Richard K. Riehn dokonce mluví až o počtu 685 000 mužů – pozn. red.) zbyde nakonec jenom 30 000 -40 000 zbídačelých trosek.
