Po vystoupení na pražském Wilsonově nádraží odjíždí novopečený prezident Masaryk za svou manželkou Charlottou. V dalších dnech vyrazí na obhlídku Pražského hradu. Ten je ale v žalostném stavu, stejně jako místní katedrála. Masaryk bouchne rázně do stolu – to se musí opravit!
Známe ji jako Svatovítskou katedrálu, čímž vzdává hold sv. Vítovi (?297–303), kterému byla jako první zasvěcena. Jenže v celém názvu jsou ještě další dva svatí, a to Václav (?907–929/935) a Vojtěch (?956–997). Kde se tam vzali? A proč musela tato nejslavnější církevní stavba u nás chátrat stovky let?
Krvavé okolnosti
V 10. století byste katedrálu, která dnes měří na výšku téměř 97 metrů, hledali marně. Na jejím místě totiž stojí kostelík, který jen pár měsíců před smrtí iniciuje sv. Václav.
Od krále sousední východofranské říše Jindřicha I. Ptáčníka (876–936) obdrží část ruky sv. Víta, a tak je o jméně nové stavby rozhodnuto. Po tragické události ve Staré Boleslavi, kdy je Václav zavražděn, se nevelká rotunda stává domovem jeho ostatků.
Do Prahy je nechává převézt jeho bratr a údajný vykonavatel vraždy Boleslav I. (?915–967/972). Roku 973 se budoucí katedrála stává sídlem nově založeného biskupství. Po Dětmarovi se funkce ujímá sv. Vojtěch, jenže ani jeho osud nepatří mezi nejveselejší.
Přežije vyvraždění většiny svých příbuzných a utíká za hranice. Nakonec se rozhodne pro misijní činnost v oblasti dnešního Polska, kde ho však jeden z pohanských vládců zabije.
Jeho ostatky nejdříve končí v polském Hnězdně, odkud je v roce 1038 přiveze do Čech kníže Břetislav I. (1002/1005–1055). A tak je trojice, po níž katedrála získává jméno, kompletní.
Zemřete před věží…
Čas běží a místo rotundy Pražané navštěvují staveniště, z něhož má vyrůst majestátní katedrála. Duchovním otcem je český král Jan Lucemburský (1296–1346), který za přítomnosti svého syna Karla (1316–1378) pokládá základní kámen!
Ještě netuší, že stavba přinese jeho rodu zkázu. Zatímco Otec vlasti vesele plánuje a shání architekty po všech čertech, dalšímu panovníkovi, Václavovi IV. (1361–1419), způsobí vrásky na královském čele. Jednoho dne zamíří do podhradí k vyhlášené vědmě.
„Zemřete před jednou ze svatovítských věží,“ dozví se Václav. Zatímco věštkyně končí v hladomorně, král přemýšlí, jak by se mohl osudu vzepřít. Při prvních týdnech se stavbě cíleně vyhýbá, to ale nemůže dělat donekonečna.
Sám má na paměti povídačku, která se šířila Prahou. V den smrti Karla IV. se ještě před jeho odchodem na onen svět zničehonic rozezvonil umíráček na katedrále. „Nechám ji strhnout!“ definitivně oznamuje svým rádcům a odjíždí na své sídlo.
Než odstartují demoliční práce, rozkřikne se po celé zemi šokující zpráva: „král Václav je mrtvý!“ Věštba se nakonec naplní, protože panovník umírá před zbořením věže. S osobou nejistého Lucemburka ale začíná pád katedrály. Václav na ni v průběhu své vlády zanevře a hlavně mu chybí peníze!
Lék na Turky?
Na Čechy se také valí dlouho neřešené problémy v podobě husitů a také uherského krále Zikmunda Lucemburského (1368–1437). Druhou ránu inkasuje sakrální torzo právě od kališníků, kteří ji v roce 1421 zdemolují a ukradnou řadu cenných obrazů a soch.
Podobně si počínají i křižáci, a tak se plánovaná katedrála mění na smutné memento našich dějin. Čeští panovníci sice chtějí stavbu dokončit, často ale chybí finance, nebo mají prostě jiné starosti. Hozenou rukavici nakonec zvedá Leopold I. (1640–1705).
„Ten, kdo dostaví katedrálu sv. Víta, odvrátí tureckou expanzi do Evropy,“ donáší jeden z našeptávačů císařskému uchu. Ten na nic nečeká a začíná plánovat rozsáhlé opravy. Vedení města také slibuje vynaložení značných finančních prostředků.
Jenže o povídačce se dozvídají Turci a jdou štěstí naproti. Přezbrojují a doplňují vojska, což s nelibostí sleduje i sám Leopold. Nakonec však ustupuje a veškeré peníze dá armádě.
Není mu to ale nic platné, protože za jeho vlády vpadnou turečtí vojáci na Moravu a odvlečou řadu lidí do otroctví! Kvůli tomu stále stojí katedrála stranou.
Otevřeno! (konečně)
V dalších letech se sice stane cílem, míří na ni však děla pruské armády. Vojsko Fridricha II. Velikého (1712–1786) obléhá Prahu, z této doby si katedrála odnáší několik nevzhledných jizev na fasádě.
Barabizna, v níž se mezi tím dílo Matyáše z Arrasu (?1290–1352) a Petra Parléře (1333–1399) proměnilo, nedá spát buditelům v čele s knězem Václavem Pešinou (1782–1859). Založí spolek jménem Jednota pro dostavbu katedrály sv.
Víta v Praze, jenže nic moc se neděje. Nadšenci naráží na stejný problém – chybí peníze. Situaci ještě zhorší první světová válka. Když osud někde zavře dveře, musí je jinde otevřít. To se děje v případě katedrály a budoucí dominanty.
Když do Prahy dorazí v prosinci 1918 Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), zhrozí se nad stavem Pražského hradu. Vymlácená okna a střechy, do kterých zatéká, mu vhání slzy do očí.
Nic nenasvědčuje tomu, že by tu za pár let mělo stát reprezentativní sídlo prezidenta. Jenže slovinský architekt Jože Plečnik (1872–1957) a jeho český kolega Kamil Hilbert (1869–1933) udělají nemožné.
Ruku k dílu přidávají čeští umělci v čele s Alfonsem Muchou (1860–1939) či Maxem Švabinským (1873–1962). Mnohem méně radostněji vnímá rekonstrukci Antonín Zápotocký (1884–1957), budoucí prezident totiž na stavbě dře jako kameník.
Československo si 28. září 1929 připomíná tisícileté výročí smrti sv. Václava a při této příležitosti otvírá po 585 letech své brány i samotná katedrála.
