V mnoha zahraničních filmech je rozlučka se svobodou jedna obrovská pařba. Někdy vše dojde tak daleko, že dochází třeba ke ztrátě zubů, důstojnosti nebo i k rozhodnutí na vlastní svatbu nedorazit. A vlastně to není ani moc přitažené za vlasy. I mnozí Češi by mohli vyprávět!
Rozlučka se svobodou může být pořádně divoká. Dnes na ni mladí lidé vyjíždějí i do světových metropolí anebo luxusních destinací, aby s přáteli rozjeli pořádnou párty s alkoholem a nevázanou zábavou. Vždyť jde o konec jedné životní etapy!
Ale i když se může zdát, že je to výmysl posledních desetiletí, kořeny podobných oslav sahají hluboko do minulosti.
Nevěsty s nejistým krokem
Podobné rituály se dají vystopovat až do období před počátkem našeho letopočtu. Předpokládá se, že s tím začnou už ve Spartě, kde vojáci uspořádají večeři na počest svého přítele a pronesou přípitek.
Ženy ve starověkém Řecku tráví den před svatbou obětováním bohům, zejména bohyni Artemis, patronce cudnosti a porodu. Společnost jí dělá rodina a tento obřad se nazývá proaulia. Ve Švédsku v 17. století slaví nevěsta mökvällarr.
Zůstává se svými přítelkyněmi vzhůru dlouho do noci, hodují a popíjejí. V roce 1649 město Uppsala zakáže tento zvyk a traduje se, že kvůli následkům nezřízeného pití, které narušují důstojnost svatebního obřadu konaného další den.
Klíčovým obdobím pro formování moderní podoby rozluček se svobodou se však stane průmyslová revoluce v 19. století.
A domů, pánové!
Lidé se stěhují z venkova do měst za prací, kde pokračují v rituálech z někdejšího domova a nové si vymýšlejí. Hlavně chlapci chodí pracovat do dílen od útlého věku a je spousta důvodů k oslavám.
Například když dokončí učení, starší muži je vezmou do hospody, žertují, schovávají jim boty a nástroje a plní kabáty dehtem a peřím.
„Tyto tradice jsou předchůdci rituálů, které dnes provádějí budoucí ženich a nevěsta,“ tvrdí sociolog Thomas Thurnell-Read z britské Loughborough University a specialista na předsvatební rituály.
V roce 1860 se v americkém Ohiu koná rozlučka se svobodou pro 16 mužů, kteří si plánují jízdu na saních, večeři a dobrou zábavu.
Ale protože jsou až na budoucího ženicha všichni zadaní, ve chvíli, kdy si pro ně přijdou jejich manželky, vrátí se s nimi poslušně domů. Oslavy se postupně stanou bouřlivější, ale ke zhýralostem nedochází.
Do hor nebo na hřiště
Až na jednu známou výjimku: Herbert Barnum Seeley (1871-1914), jehož dědeček nebyl nikdo jiný než známý cirkusák a showman Phineas Taylor Barnum (1810-1891), dostane v roce 1896 stopku pro večírek, který pořádá jako rozloučení se svobodou pro svého bratra.
Policie ho nařídí ukončit kvůli vystoupení nahé břišní tanečnice. Na konci 19. století začínají i dámské večírky, které obyčejně zahrnují zpěv, tanec, pití čaje a podobnou umírněnou zábavu.
„Hanebnou“ výjimku popisují jedny noviny v roce 1907, které se pohoršují nad tím, že ženy při podobné oslavě kouřily a pily likér. V 60. letech spolu s vlnou feminismu ženy začnou slavit stejně, ne-li více než muži.
Ve druhé dekádě 21. století však přichází nový trend: mnoho lidí se rozhodne místo obcházení barů a nezřízeného vyvádění vyrazit třeba na horskou túru nebo pro sportovní klání s přáteli.
