Předchůdcem deštníku je slunečník, který se používal už ve starověku. Číňané papír na slunečníky dokonce lakovali. Elegantní doplněk si oblíbily i antické Řekyně.
Jenže než přišel do módy dnešní malý deštník s drátěnou konstrukcí, který se dá složit, to je ještě pěkných pár století trvalo.
Hodně napřed se dostávají Francouzi. Marie Medicejská (1575-1642), manželka francouzského krále Jindřicha IV.
(1553-1610), se pyšně promenuje pod 1,5 kg vážícím deštníkem s konstrukcí z velrybích kostí, který nad ní nosí k tomu určený sluha. Skládací deštník se objevuje v Paříži roku 1715. Do jejich výroby konečně promlouvají Britové.
Deštníkům se přezdívá „hanway“ podle cestovatele a spisovatele Jonase Hanwaye (1712-1786), který je často a s oblibou propagoval. Postavička putující městem pod tou podivnou věcí ale budila spíš posměšky než uznání. Na respekt si tento vynález musí ještě chvilku počkat.
Nahradí vycházkovou hůl
Průlom přichází až v 19. století. V Londýně se roku 1830 otevírá první speciální obchod s deštníky Jamese Smitha a jeho syna. Vyrábějí se ze dřeva, rukojeť je vyřezávaná a potahují se plátnem.
Často jde i o docela umělecké kousky, ale jsou pořád poněkud nepraktické, nicméně si postupně získávají popularitu. Mohou třeba skvěle nahradit vycházkovou hůl a když při procházce sprchne, osvědčí se.
Bez stojanu to nepůjde
Drátěnou konstrukci deštníků vytváří roku 1852 Brit Samuel Fox (1815–1887) podle vzoru krinolín a korzetů. Nastává boom deštníků. Jenže kam s tou dlouhou překážející věcí, když se chcete třeba zastavit v kavárně?
Jak na to, to ví afroamerický vynálezce William C. Carter, který si v roce 1885 patentuje stojan na deštníky. Němec Hans Haupt ukáže v roce 1926 v Berlíně světu další vylepšení – teleskopickou tyč.