Bavorský venkov je za normálních okolností krásné místo k životu. Jenže každá idylka se může změnit v horor, což dosvědčují události ze statku Hinterkaifeck, který se nachází nedaleko německého města Ingolstadt.

Během pár dnů se místo, na němž po léta žije zdánlivě obyčejná rodina, mění v dějiště krvavé tragédie.

Je právě konec března a přírodu kolem rozlehlého statku ještě pokrývají zbytky sněhu. Sedlák a hlava rodiny, která pozemek obývá, Andreas Gruber (1858–1922), má spoustu starostí.

Například ho trápí to, že ze statku před několika dny odešla služebná Kreszenz Rieger. Byla přitom schopná, děti měla ráda a nic nenasvědčovalo tomu, že se jí práce nelíbí.

Jenže podle ní se podél zdí statku a v jeho okolí něco nebo někdo plíží a ji to děsí k smrti. Po jejím odjezdu nastaly těžké časy. Nová služebná dorazí až za pár dnů, což pro rodinu znamená spoustu práce navíc.

A k tomu všemu našel Andreas rozbitý zámek u kůlny se stroji a podivné zřejmě mužské stopy vedoucí od lesa ke statku. Je možné, že tu opravdu obchází nějaký pobuda? Proč se ale v takovém případě nic neztratilo?

Co tomu předcházelo?

V hospodě, kam Andreas po večerech chodí, vypráví historky sousedům. Kromě zámku a stop prý jednoho dne vyběhlo ze stáje záhadně odvázané dobytče. Navíc se prý ztratil klíč od vchodových dveří.

Může to všechno nějak souviset s podivným mužem s knírem, který se před časem objevil nedaleko statku? Když sedlákovi sousedé radí, aby přivolal policii nebo aby si nechal alespoň pomoci s hlídáním po nocích, přichází rozhodné ne.

Všechny problémy si vyřeší sám a žádnou policii na svém pozemku nechce. Možná to bylo právě toto odmítání pomoci, které zpečetilo osud celé rodiny.

Tu kromě Andrease tvořila i jeho žena a jejich pětatřicetiletá ovdovělá dcera Viktoria společně se svými dvěma malými dětmi.

Neuvěřitelnou osudovou smůlu pak měla nová služebná Marie Baumgartner (1876–1922), která na statek přijela jen pár hodin před tragédií.

Poslední den

Jenže podivným událostem není konec. Jedno z dětí – sedmiletá Cäzilia – ve škole pár dní před svou smrtí vypráví, že její matka Viktoria v hádce utekla z domu a byla nalezena v lese zmatená a prochladlá až po mnoha hodinách.

Když Andreas dalšího večera prozrazuje sousedům, že našel u jedné své stodoly neznámé noviny, které si nikdo z rodiny nekupuje, a že v noci zaslechl v domě podivné kroky, kvůli kterým pak dlouho s petrolejkou prohledával celou půdu, všichni vrtí hlavou.

„Musíš zavolat na úřady, takhle to nemůže jít dál!“ přesvědčují ho znovu a znovu. Jenže vše je marné. Přichází onen osudový den. 31. března 1922 konečně přijíždí nová služebná Maria, která je uvedena do svého pokoje a vzápětí se seznamuje s dětmi.

Netuší, že jde o poslední večer jejího života. Stejně tak jako všichni ostatní, kteří se na statku právě nacházejí.

Hrůzný nález

Přesná podoba následujících událostí je bez přímých svědků pouhou spekulací. Přeneseme se proto o pár dnů dál. „4. dubna 1922 se lidé ve městě začínají zajímat, co se s Gruberovými stalo.

Nikdo je už pár dnů neviděl a Cäzilia nepřišla do školy,“ vypráví americký publicista Brent Swancer s tím, že sám starosta vesnice se dvěma sousedy se proto se zlou předtuchou vydává na statek. Všichni nějakou dobu volají Andreasovo jméno.

Když se ale nikdo neozývá, začnou prohledávat jednotlivé budovy. Netrvá dlouho a ve stodole nacházejí něco, co je bude strašit do konce života: zohavená těla rodinných příslušníků ležící vedle sebe v tratolišti krve jsou přikrytá dekami a záclonami.

Chybí jen služebná Marie a nejmladší člen domácnosti – dvouletý chlapeček Josef. Jenže naděje je marná. I oni jsou nakonec nalezeni mrtví. Leží v krvi ve svých pokojích. Kdo mohl spáchat něco takového?

Vyšetřování začíná

Okamžitě po nálezu mrtvé rodiny a služebné ohlašují místní, co se stalo, a na místo činu přijíždí komisaři. V té chvíli ještě netuší, že začíná jedno z největších a nejnáročnějších vyšetřování v historii Německa i kriminalistiky jako takové.

Případ, který bude v budoucnu ještě několikrát otevřen, se stává jednou z největších výzev nejen pro policisty, ale později i pro nejrůznější lovce záhad. V první řadě provádějí policisté skutečně obrovský průzkum, shromažďují důkazy a svědectví.

Zpovídají nejen sousedy, ale i obchodníky z nedalekého města, učitele ve škole nebo tuláky. Nedaří se jim ale najít nic, co by vysvětlilo hrůzný masakr. Jedinou skutečně zajímavou stopu jim poskytují nejbližší sousedi.

Ti tvrdí, že se z komína na statku kouřilo ještě v prvních dubnových dnech. Je možné, že tam vrah zůstal ještě několik dní po svém činu?

Důkazy zmizely

Záhy se ukazují další skutečnosti. Z kuchyně zmizela většina jídla a policisté si uvědomili, že dobytek neměl po jejich příjezdu vůbec hlad. Někdo ho tedy musel ještě nedávno nakrmit.

Konečně spatří světlo světa také výsledky pitvy, která má objasnit, jak vlastně oběti zemřely. Po prozkoumání všech zranění nakonec lékaři označují za vražednou zbraň krumpáč.

V rukách sedmileté vnučky Andrease Grubera je navíc nalezen chomáč vlasů, který zřejmě nepatří nikomu z rodiny. Vytrhla ho dívenka z hlavy svého vraha?

Bohužel analýza DNA se začíná používat až od 80. let 20. století a tehdejší policie tak nemá možnost, jak určit, komu vlasy patří. Zjistit to zpětně není možné.

Během druhé světové války totiž řada důkazů včetně tohoto chomáče vlasů za podivných okolností mizí a německé úřady o jejich existenci nemají žádný oficiální záznam.

Znali vraha?

Rozsáhlé vyšetřování ani po mnoha týdnech nikam nevede. K usvědčení kohokoli chybí důkazy a policistům se podaří jednoznačně vyloučit pouze loupežné přepadení. Ze statku se totiž kromě jídla nic neztratilo.

Zůstala tam dokonce i nemalá hotovost, což naznačuje, že rodinu vyvraždil zřejmě někdo, koho Andreas Gruber a ostatní znali.

„Všechno nasvědčuje tomu, že mezi pachateli a oběťmi byl nějaký velký emocionální konflikt,“ říká dnes vrchní inspektor Klaus Wiest z policejního ředitelství v Mnichově.

Teorie vyšetřovatelů nejprve pracuje s hypotézou, že vrah jednotlivé členy vylákal do stájí tím, že rozrušil krávy. Následně se ale ukazuje, že zvuky dobytka do obydlené části nedoléhají. Mohla tedy masakru předcházet nějaká komunikace?

Zatímco brutalita, se kterou byl čin spáchán, ukazuje na náhlé šílenství či afekt, promyšlenost a posloupnost všech vražd zase naznačuje chladnokrevnost a možná i přípravu.

Kostlivci ve skříni

Čím dál víc se vyšetřovatelé a po čase i nejrůznější záhadologové zaměřují na podivné vztahy v rodině a na její pověst. Gruberovi byli prý velmi lakotní a až nezvykle se stranili sousedů. Vědělo se například, že zaměstnávali námezdní dělníky načerno.

Platili prý málo a dost možná spoustu zaměstnanců i podváděli. Temná tajemství měl pak hlavně sám Andreas Gruber.

Ten totiž udržoval incestní vztah se svou dcerou, což prokázala především výpověď jedné ze služebných, která je v roce 1915 nachytala přímo při činu.

Následně byl Andreas odsouzen na jeden rok a Viktorie na jeden měsíc vězení, jejich vztah tím ale zřejmě neskončil.

„I mnozí mladí chlapci ve vesnici si dělali legraci z toho, že Andreas má sexuální vztah se svou dcerou,“ řekla později vyšetřovatelům Kreszenz Rieger, služebná, která od rodiny odešla kvůli údajným duchům na statku. Nemohly být skutečným důvodem jejího odchodu podivné poměry v rodině?

Kdo je hlavní podezřelý?

A u incestního vztahu pomluvy neskončily. Ve městě se šeptalo, že Gruber je sám otcem dvouletého Josefa. To ovšem odmítal především jeden ze sousedů jménem Lorenz Schlittenbauer.

Ten tvrdil, že měl s Viktorií poměr a že Josef je jeho synem. Právě Lorenz jako nápadník Viktorie se tak na dlouhou dobu stal hlavním podezřelým v případu. Žena ho totiž několikrát odmítla, přičemž po něm ale zároveň chtěla výživné na Josefa.

Právě to mohlo podle vyšetřovatelů v Lorenzovi vzbudit nenávist. Byl navíc také mezi těmi, kteří objevili mrtvé, a údajně ještě před příchodem policie manipuloval s některými těly. „Hledal jsem svého syna,“ vysvětloval později. Přitížily mu i další okolnosti:

nervozita psa Gruberových, když se ocitl v jeho blízkosti, nebo až zarážející znalost statku. Je tedy vyřešení případu na dosah ruky?

 

Vrátil se mrtvý manžel?

„Schlittenbauer byl dlouho v hledáčku policie. Ta ale nakonec neměla dostatek důkazů a k žádnému obvinění nedošlo,“ dodává Brent Swancer.

Ačkoli se nabízí hypotéza, že Lorenz byl skutečně vrahem a že jen dobře zamaskoval stopy, většina dnešních kriminalistů, kteří případ zkoumali, souhlasí se závěrem tehdejších vyšetřovatelů. Kdo jiný tedy mohl tento čin spáchat?

K dalším podezřelým patřil například bývalý manžel Viktorie Karl Gabriel, který oficiálně zahynul v první světové válce. Hypotéza tvrdí, že ve skutečnosti přežil, vrátil se domů, kde neunesl zjištění, že ho žena podvádí s vlastním otcem.

Poslední teorií, se kterou pracují vyšetřovatelé už pár dní po vraždě, je pak ta, že za vším stojí skupina známá jako Bratři Gumpové, která ve Slezku zavraždila devět rolníků. Ani její zapojení se však nikdy neprokázalo.

Uprchlý šílenec

Případ byl v průběhu let několikrát znovu otevřen a posuzován. Velké šetření probíhá například v roce 1986. Tehdy se vyšetřovatelé znovu zaměřují na výpovědi sousedů a na další hypotézy.

Patří mezi ně i to, že by vrahem mohl být uprchlý pacient z nedalekého ústavu pro mentálně postižené Josef Bartl, nebo že vraždila skupina dělníků, které kdysi Andreas Gruber načerno zaměstnával.

Opět se však pro žádnou z těchto teorií nenajde dostatek důkazů a k případu se proto nejrůznější kriminalisté čas od času vracejí dodnes. V roce 2007 ho otevírá skupina německých studentů policejní akademie, která však nenachází žádné nové okolnosti.

Ke slovu se tak začínají stále častěji dostávat i lovci záhad. Spekuluje se třeba o tom, že za vraždami stál rozzuřený duch. Prý to potvrzuje hlavně výpověď zmíněné Kreszenz Rieger, podle které se na statku skutečně nacházel poltergeist.

Ďáblovy stopy

Ovšem existuje ještě odvážnější a pro mnohé skutečně bláznivá teorie. V osmdesátých letech přichází záhadologové se zprávou, že byla zamlčena informace o skutečné podobě stop, které Andreas Gruber objevil na svém pozemku.

Vůbec prý podle nich nebyly lidské, ale měly patřit dvounohému tvorovi s kopyty a drápy! Kanadský novinář Martin J. Clemens poukazuje na to, že podobné stopy byly nalezeny v roce 1855 v anglickém Devonu.

„V té době svědci připsali tyto stopy ďáblovi, protože nikdo nedokázal přijít s vysvětlením, kdo nebo co za nimi opravdu stojí,“ říká s tím, že čas od času se stopy vyskytnou i na dalších místech. Mnohdy během nějakých děsivých vražd či nehod.

Jenže zvěsti o příšeře jsou samozřejmě pro většinu skeptických badatelů naprosto nepřijatelné a přesnou podobu událostí už se zřejmě nedozvíme. Důkazy potřebné pro moderní vědecké analýzy totiž zmizely a rok po události byl navíc celý statek stržen.