Mohutná španělská říše je na svém vrcholu a její území se rozkládají daleko na východě v oblasti Filipín a na západě napříč celou Amerikou. Zbožní panovníci tak vládnou říši, nad níž slunce nezapadá. Říši, která ale ještě není zcela probádaná. O to víc dnes fascinuje stará španělská mapa, která jako kdyby předběhla dobu.
Téměř zapomenuté mapy význačného historika španělského zlatého věku Antonia de Herrera y Tordesillase (1549–1625) udivují svou podobou.
Věhlasný kronikář, a především znalec španělského dobývání nového kontinentu, sbírá informace a zkoumá všemožné souvislosti, na jejichž základě vytvoří hned několik mapek amerického kontinentu a také dálného východu.
Mapy to jsou proto velmi prosté, kronikář přece není profesionální kartograf. Zároveň jsou ale až děsivě přesné…
Výkřik: Zajímavé je, že tvůrce map na americkém kontinentu nikdy nežil ani jej nenavštívil.
Florida obklopená ostrovy?
První evropské mapy amerického kontinentu jsou sice „vyšperkované“ nesčetnými geografickými údaji a po formální stránce jim nelze nic vytknout.
Mapy z 16. století ale stále postrádají značné množství faktografických údajů. O to větším překvapením je, že je dokáže trumfnout kartograf-amatér, který navíc v Americe nejen, že nikdy nežije, ale dokonce ji ani nikdy nenavštíví.
Herrera y Tordesillas si získá jméno díky působení na dvoře největšího španělského krále Filipa II. (1527–1598) I jeho syna Filipa III. (1578–1621) a brzy začne platit za největšího znalce tehdejšího novověkého světa.
O teritoriu neví nic
Nás ale bude zajímat nejméně probádaný kontinent té doby, a tím je bezesporu Severní Amerika. I tu ztvární španělský vědátor v rámci svých spisů.
Při pohledu na mapu Severní Ameriky, na které zřejmě pracuje v průběhu 16. století, můžete mít pocit jakési časové závratě.
Mapa působí až anticky, zároveň ale naprosto moderně, ačkoli byla finálně vydána v roce 1622. Chybí na ní základní topografické, politické i etnografické údaje, což vzbuzuje dojem, že její tvůrce neví prakticky nic o popisovaném teritoriu.
Autor na ni vykreslí jen několik málo řek vlévajících se do Atlantického oceánu, chybí také znázornění důležitého pohoří Sierra Madre v dnešním Mexiku. Severní Amerika je zkrátka velkým neznámým prostorem, o němž toho mnoho nevíme.
Jen obrázek do knihy
Pokud se pozorný divák pořádně zadívá, možná jej až šokuje, jak přesná mapa to však je. S podivnou přesností totiž popisuje hranice a obrysy Severní Ameriky jako kontinentu a tím ostře kontrastuje s dosud vydanými evropskými mapami světadílu.
Ještě v 17. století totiž mnozí kartografové znázorňují poloostrov Florida jako změť ostrůvků, zatímco jiní zcela oddělí Kalifornii od kontinentu. O tvarech světadílu jako celku ani nemluvě. Mapa Herrery y Tordesillase je jiná. Netrpí žádnými podobnými defekty.
S neuvěřitelnou přesností znázorňuje i ty nejmenší výběžky severoamerické země. Nabízí se otázka, proč nikdo v jeho době nevytvořil podrobnou mapu, která by našla i praktické využití pro obchodníky, cestovatele i dobyvatele?
Proč téměř přesný obrys severoamerického pobřeží zprvu jen „zapadne“ v rámci spisů slavného historika?
Největší státní tajemství
Španělé totiž na kartografii jako takovou pohlížejí specifickým způsobem. Tvoření map jako praktické umění považují za aktivitu, jež si zasluhuje vysokou míru utajení, a mapy jsou v podstatě státním tajemstvím španělského impéria.
Rozhodně tak nemá jít o komerční záležitost, která by se mohla dostat mezi běžný lid. V Anglii a v Nizozemí se s mapami znázorňujícími španělský vliv mezitím roztrhne pytel.
Francouzští či angličtí vládci jsou takřka posedlí zkoumáním toho, kolik toho jejich španělští konkurenti už ovládají. Mapy se stávají také oblíbenou komoditou pro běžný lid.
Ten zajímají především kuriozity a tajemství spojená s dalekými, a ne zcela probádanými kouty planety.
I proto tak v těchto koutech Evropy vznikají rozličné mapy všech druhů, za jejichž výrobou stojí například vlámští kartografové Jodocus Hondius (1563–1612) nebo Abraham Ortelius (1527–1598)
Záhadná a fascinující kosmografie
Španělští vládci zastávají strohý přístup a mapy vnímají jako pouhý nástroj vlády.
Kartografové habsburského impéria mají dokonce zakázáno diskutovat s ostatními kartografy Evropy o tom, co se na americkém kontinentu nachází, mohlo by to totiž přinést prospěch španělským rivalům na moři i na souši.
Ačkoli by se mohlo zdát, že tento zákaz omezí práci a schopnosti tvůrců map, opak je pravdou. Španělé totiž významnou měrou přispějí k rozvoji a vylepšení technik na poli tzv. kosmografie.
Jde o vědu, jež snoubí znalosti geografie, astronomie, přírodopisu a etnografie. Právě prudký rozvoj kosmografie nabízí klíč k rozluštění přesnosti mapy španělského kronikáře.
Jednotlivé střípky mozaiky
Obrys severoamerického pobřeží vyplývá z nezměrného množství informací, nashromážděných z předchozích desetiletí.
K sestavení přesného obrysu pomohou předně rukopisné mapy královského kosmografa Juana Lópeze de Velasca, jenž má informace o pobřeží Mexického zálivu už z přispění nejznámějšího conquistadora Hernána Cortése (1485–1547), ale také ze střípků astronomického pozorování Alonsa de Santa Cruz (1505–1567).
Dá se tedy předpokládat, že nevyzdobená mapa Severní Ameriky Herrery y Tordesillase spočívá na pevných empirických základech i bez systematické plavby podél celého pobřeží?
Nevědomky se dostane konkurenci
Jak je ale možné, že do té doby nejpřesnější mapa severoamerického pobřeží slouží primárně účelu literárnímu, nikoliv kartografickému?
Mapa má sloužit pouze jako doplněk autorova čtyřdílného spisu o španělských aktivitách v Novém světě vydaného již v roce 1601. Spisy obsahují celkem třináct map a zmiňovaná severoamerická mapa slouží jenom jako ilustrace.
I proto se tak brzy dostane do širšího povědomí mezi běžnými lidmi, kteří by se ke skutečným mapám jen těžko dostali. Dílo totiž dostane licenci od španělské koruny a je rychle šířeno v Madridu, následně po celé zemi a brzy se dočká četných překladů.
Krátce poté, co „přísně střežené státní tajemství“ spatří světlo světa na stránkách „neškodného spisu“, se do zápasu o americký kontinent pouštějí s plnou vervou Francouzi a později Britové.
Kdo nakonec utržil nejvíc, dnes už z historie a pohledu na současnou mapu světa moc dobře víme.