Zákopy plné vojáků pomalu utichají, na německé straně ale něco šramotí. Záhy bojištěm pluje zlověstný mrak. „Co se to děje,“ bleskne hlavou francouzským mladíkům. Pár z nich se kácí k zemi a zuřivě kašle.
Nacházíme se několik kilometrů od města Ypry a svět se poprvé seznamuje s bojovým plynem.
Fluor, chlor, brom a jod – skupina prvků, kterou označujeme jako halogeny. A právě druhý jmenovaný patří mezi nejpozoruhodnější zástupce v periodické tabulce.
Nazelenalý plyn
Lidstvo zná sloučeniny chloru už notnou dávku let, jenže samotný prvek se v přírodě takřka vůbec nevyskytuje. První výzkum a studie si připíše švédský chemik Carl Wilehlm Scheele (1742–1786).
V roce 1774 sice chlor izoluje za pomoci oxidu manganičitého a kyseliny chlorovodíkové, domnívá se ale, že se jedná o sloučeninu. Do svého deníku si poznamená, že látka má bělící účinek, žlutozelenou barvu a umí zabít hmyz.
Na nový prvek si ale vědecká obec musí počkat až do 15. listopadu 1810, kdy Brit Humphry Davy (1778–1829) poprvé úspěšně izoluje a popíše chlor. Jméno přebírá z řeckého chlóros, ve volném překladu nazelenalý, což odráží zbarvení nebezpečného plynu.
Kolega Johann Schweigger (1779–1857) sice navrhuje název halogen, ten se však neuchytí.
Až od roku 1842 jím budeme označovat prvky 17. skupiny periodické tabulky.
Všeho s mírou
Nejznámější sloučeninou chloru je sůl, jíž chemici ukrývají pod název NaCl. První užití datujeme do 3 000 let př. n. l. a ani my bez důležité suroviny nedokážeme fungovat.
Jodizovanou variantou si dochucujeme jídla, v zimních měsících zase chloridem sodným krotíme ledovku na silnicích. V případě gastrozážitků ale lékaři zvedají varovný prst, protože příliš mnoho soli škodí.
Chlor ale může způsobovat mnohem závaznější zranění, umí leptat a rozkládat lidskou tkáň. Díky tomu jsou sloučeniny velice atraktivní pro armádu.
První okopávání kotníků evidujeme v období první světové války, kdy obě strany sahají po slzných plynech, jejíchž hlavní složkou je právě chlor.
Smrt v láhvi
Smutným milníkem je bezpochyby jaro 1915, německá armáda dováží k belgickému městečku Ypry na 168 tun chloru uloženého v lahvích.
Krátce po 17. hodině 22. dubna 1915 odsávají první nálož smrtonosného plynu, o další se postará vánek, jenž toxický mrak přemístí nad francouzské zákopy.
Použití útočného plynu rovněž doprovází silný zápach, na straně Trojdohody umírá zhruba stovka mužů, další končí v nemocnici s popálenými sliznicemi. Francouzi a Britové namítají, že jde o porušení Haagských úmluv.
„Dohoda se takových zbraní netýká,“ dostává s jim odpovědi z německé strany. Použití plynu ještě v téže bitvě dvakrát zopakují a látka získává jméno yperit, právě podle vlámského města.
Nakonec po tichých zabijácích sahají obě strany, nabídku ještě rozšiřují o fosgen. Po první světové válce se státy domlouvají na zákazu bojových plynů, jenže činy a slova jsou něco jiného.
Například vojáci Saddáma Husajna (1937–2006) použijí yperit při irácko-íránském konfliktu na civilní obyvatelstvo. I přes cejch zabijáka ale patří chlor mezi nejdůležitější prvky světa.
