Jako by měli na své obří hlavě namalovaný terč. Alespoň v očích pašeráckých a pytláckých gangů, kteří do nich vyprázdní klidně celý zásobník, jen aby se dostali k nosorožčímu rohu.

A tak populace těchto majestátních tvorů řídne rychleji, než vlasy po čtyřicítce.

Paradoxně se přitom z velké části honí za falešným pokladem.

Účinky, které jsou prášku z rohu nosorožce přisuzované a kvůli kterým je tak oblíben zejména v tradiční čínské medicíně a mezi nejrůznějšími lidovými léčiteli, tedy hlavně záruka pevné a dlouhotrvající erekce, jsou už delší dobu vyvráceným mýtem.

Nosorožčí roh není dle výzkumů svým složením ničím výjimečný. Naopak – rádoby léčivé výrobky z něj mohou vyústit v nějaké infekční onemocnění. Přesto má na černém trhu v současnosti větší hodnotu, než zlato nebo kokain.

Casanova je proti nim břídil

A kde se vlastně mýtus o silném afrodisiaku vzal? Základy má v náruživosti nosorožců v době páření. Věřte nebo ne, ale takový Giacomo Casanova (1725 – 1798) je proti nim vlastně úplný břídil.

Samec dokáže samici obšťastňovat klidně 40 minut v kuse, úplnou výjimkou ale není ani skoro hodinu a půl trvající akt. Během něj samec mnohokrát ejakuluje – klidně dvacetkrát a víc.

Páření navíc většinou neutne on, ale samice, která partnera, vážícího i více než dvě tuny, po čase už prostě neunese. Má štěstí, že udržet na sobě takový kolos je nucena jen jednou. Většina nosorožčích samic totiž zabřezne už po prvním páření.

Velké tělo, malé oči

Jenže jak už to tak bývá, když matka příroda někde přidá, jinde zase ubere. Zatímco na velikost si tak nosorožci nemohou stěžovat (takový nosorožec tuponosý je druhým největším suchozemským savcem. Hned po slonovi), zrak mají mizerný.

Jejich oči jsou totiž v poměru k velikosti těla velmi malé a tak se zkušený lovec může postavit klidně pár metrů od něj a nosorožec ho nerozezná od stromu. Nesmí se ovšem moc hýbat. Právě kvůli svému špatnému zraku nosorožci útočí prakticky na vše, co se hne. A to má potom jejich cíl na reakci sotva pár krátkých okamžiků.

Slušný rychlík

I přes svou zavalitost, jsou totiž nosorožci rychlými zvířaty. Například nosorožec dvourohý dokáže vyvinout rychlost až 55 km/hod. Jejich ostražitost jde ruku v ruce s plachostí.

Právě kvůli ní mají dokumentaristé s nosorožci při focení a filmování docela kříž.

O něco přístupnější jsou v tomto ohledu oba druhy afrických nosorožců, tedy nosorožec dvourohý a tuponosý, které jsou přirozeně zvědavé a když je nějaký zvuk zaujme, vydají se za ním. Proto je bohužel tak snadné je ulovit.

Na hřbetě mají hlídače

Místo špatného zraku sázejí na sluch a čich, které mají naopak perfektní. Zvláště pozorovat jejich kousky s ušima je poměrně zážitek. Mohou s nimi otáčet okolo celé hlavy, čímž efektivně sbírají okolní zvuky.

Přitom mají jednu vychytávku – jako varovný signál před možným nebezpečím spoléhají i na zvuky ptáků, klubáků, živící se parazity v jejich kůži. Kromě toho uši nosorožcům slouží jako ukazatel jejich nálady. Vztyčené značí zvědavost, uši přitisknuté k hlavě naštvání.

Roh z keratinu a výjimečná kůže

To, co dělá nosorožce nosorožcem je ale samozřejmě roh. Vždyť ho má i ve jméně. Věděli jste, že je jediným živoucím savcem s takovouto ozdobou na nose?

Od většiny ostatních zvířat, jejichž rohy mají pevný vnitřek, se nosorožec liší tím, že jeho „chlouba“ je z keratinu (podobně jako lidské nehty či vlasy).

Keratinová struktura nosorožčího rohu je svou stavbou mnohem podobnější koňskému kopytu, nebo zobanu mořské želvy, než třeba kostěným rohům býka. Ten nejdelší zaznamenaný měřil téměř 1,5 metru! A k jedinečné ozdobě připočtěte i výjimečnou kůži.

Tu má nosorožec jednu z nejsilnějších ve zvířecím světě a také z nejrychleji se hojících. Zatímco jeden den je po boji samý šrám, další den vypadá opět jako z alabastru.

Komunikace výkaly

Jeden velikostní nepoměr (oči vs. tělo) už jsme tu zmínili. Takových disproporcí má ale nosorožec víc. Třeba jeho hlava může vážit až 450 kg, hmotnost toho hlavního, co obsahuje, tedy jeho mozku, je ale oproti tomu zanedbatelná.

Váží zhruba půl kila, tedy o něco více, než třeba míček na kroket. I s malým kašpárkem se ale dá zahrát velké divadlo. Příkladem je důmyslně vymyšlený systém nosorožčí komunikace, jehož základem je ehm…trus.

Ten z nosorožců padá denně a obvykle na místo, zvané hnojiště. Výkaly, které se zde shromažďují, nejsou jen tak obyčejné. Nosorožci do nich totiž umisťují tajné chemické klíče, z nich ostatní nosorožci dokážou vyčuchat informace o původci.

Prostě přidá na hromadu

„Ty hromady trusu můžeme považovat za jakési twitterové zprávy nebo facebookový profil, kam o sobě umisťují různé informace pro ostatní nosorožce,“ vysvětluje americký paleontolog Lawrence Witmer (*1959).

„Poznají, jestli jde o mladého nebo starého nosorožce, jestli jde o samce nebo samici a jestli je samice v říji, či naopak není,“ doplňuje profesor Robin W. Radcliffe z Cornellovy univerzity.

Takže, když chce další nosorožec majiteli původní hromady nechat vzkaz, prostě na ní přidá svůj příspěvek. Stejně jako když na sociálních sítích napíšete někomu něco na zeď. Není divu, že postupem času mají tato hnojiště i metr na výšku a pět metrů na šířku.

Nepomáhá uříznutí ani jed

Kdysi se nosorožci toulali na mnoha místech po celé Evropě, Asii i Africe. Dnes už je na starém kontinentu v přírodě nenajdete.

Jejich populace se smrkla na 5 druhů (všechny jsou ohrožené) a kolem 27 000 kusů, které dnes žijí, či spíše přežívají ve volné přírodě.

Ještě na začátku 20. století se jich přitom v Africe a Asii potuluje na 500 000. Správci národních parků či přírodních rezervací neustále zkoušejí všechno možné, aby pytlákům zabránili ve vraždění.

Nosorožcům sami po anestezii rohy uřezávají, jenže to je útočníkům fuk. I když zvíře to, pro co přišli, nemá, stejně ho zastřelí. Proto, aby se jim tam nepletlo. Anebo proto, že mu na hlavě zbyteček zůstal. Zpeněžit se dá doslova každý centimetr.

Nepomůže ani napouštění rohů jedovými preparáty. I tak je každý rok upytlačeno několik stovek nosorožců. Kromě údajně zázračného prášku se z rohů vyřezávají i rukojeti nožů a dýk.