K jejímu hrobu v indické Kalkatě proudí každý rok tisíce lidí.

Její odpůrci naopak zůstávají doma a přemýšlejí, jak může někdo obdivovat ďábla v rouše beránčím, pekelného anděla, který své impérium dobrých skutků postavil na základech z pokrytectví, paktování se s diktátorskými režimy a lží.

„Anděl z Kalkaty“, který zasvětil svůj život chudým a nemocným, za což je 19 let po své smrti právem svatořečen? A nebo žena, která kázala vodu, zatímco se sama opájela vínem? Vyberte si.

Katolická misionářka Matka Tereza (1910 – 1997) už nějaký ten pátek rozděluje veřejnost.

Pomyslná svatozář nad její hlavou začne praskat v 90. letech minulého století, kdy je odvysílán televizní dokument Pekelný anděl (1994), který útlou ženu se zmačkanou tváří a dobrosrdečným úsměvem ukáže v novém světle.

Z vlaku do slumů

Na cestu té, která má pomáhat potřebným, vyšle dceru kosovských Albánců, která se narodí jako Anjezë Gonxhe Bojaxhiu, vnuknutí, které podle svých slov pocítí v září 1946 během cesty vlakem do loretánského kláštera v indickém Dárdžilingu. „Dostala jsem jasný příkaz.

Bylo mi uloženo opustit klášter a jít přímo mezi nejchudší. Žít s nimi a pomáhat jim.“ Z relativního pohodlí kláštera se tedy přestěhuje za chudinou do slumů.

V roce 1950 pak zakládá řád se vznešeným jménem Misionářky lásky, který se zaměří na „ zmrzačené, slepé, malomocné, prostě všechny ty, kteří se stali přítěží společnosti a všichni se jim vyhýbají“.

Nobelovka jí nemine

O dva roky později otevře Matka Tereza v Kalkatě svůj první hospic.

V prostorách opuštěného hinduistickém chrámu, je dle jejich slov těm, kteří jsou sem přivedeni „poskytnuta lékařská péče a příležitost důstojně zemřít v souladu se svou vírou.“ Velmi brzy následují další takové stavby.

Jedna je pro lidi s leprou, jiná funguje jako dětský domov. Díky darům může misionářka v 60. letech otevřít hospice, sirotčince a domy pro malomocné po celé Indii a následně i v zahraničí – ve Venezuele, Itálii, USA a dalších místech.

Nobelova cena míru jí tak v roce 1979 nemine. Těžko říct, zda by jí dostala, kdyby už tehdy byly známy věci, které vyjdou najevo až s odstupem času.

Řád nebo sekta?

Třeba to, jaké děsivé podmínky v jejím řádu panovaly.

„Člověk neví, kde leží hranice mezi náboženstvím a sektou,“ pokyvuje smutně hlavou Mary Johnsonová, která mezi Misionářky lásky patří dvacet let, až do roku 1997. S hořkostí vzpomíná, jak měly povolenou jednu návštěvu rodiny za 10 let, jak jí bylo výslovně zakázáno přátelit se s ostatními řeholnicemi, jak byla nucena se ostříhat dohola, prý jako posvátný závazek Bohu.

Jak si každý den kromě neděle musela provazem spleteným do uzlů sama uštědřit několik desítek ran. Přesně podle slov Matky Terezy, že „láska, aby byla opravdová, musí bolet,“.

Nesměli jsme nic!

A to ještě nepřišla řeč na tristní hygienické podmínky. Sprcha? Až moc velký přepych! Když se jednou Johnsonová s její pomocí umyje, dostane pořádně vyhubováno. Předpokládá se totiž, že její očista bude spočívat pouze v polití malým šálkem vody.

Navíc mají sestry zakázáno větrat. Není divu, že třeba v letních měsících to v jejich ubikacích páchne jako v pavilonu opic. Johnsonová vzpomíná, jak jí sestra představená zabavovala i dopisy od rodiny ve snaze o absolutní izolaci.

A to přesto, že její bratr v tu chvíli ležel ve vážném stavu v nemocnici. „Potřebovala jsem pevnější páteř, dupnout si a říct ‚Odcházím‘. Lituji, že jsem to neudělala už tehdy,“ vzpomíná po letech.

Na rakovinu Aspirin

Tristní podmínky ale nepanují jen uvnitř jejího řádu, ale také v hospicích, které Matka Tereza hojně zřizuje.

Ve stejný rok, kdy vyjde dokument Pekelný anděl, tedy v roce 1994 se Robin Fox, redaktor britského lékařského časopisu The Lancet vydá do Domova pro umírající chudé v Kalkatě a nestačí se divit.

Ošetřujícím sestrám chybí základní lékařské znalosti, takže pacientům často podávají naprosto nevyhovující léky a to včetně těch na tlumení bolesti. A tak tu lidé v posledním stádiu rakoviny polykají tak maximálně Aspirin nebo Brufen.

Injekční stříkačky se dezinfikují tak, že se pouze opláchnou pod studenou vodou…Prý kvůli nedostatku času.

Je krásné vidět je jak trpí

O podobně děsivou zkušenost se s novináři podělí také Mary Loudonová, spisovatelka a bývalá dobrovolnice:

„Můj první dojem při návštěvě hospicu v Kalkatě byl stejný jako z fotografií a záběrů Bergen-Belsenu (koncentračního tábora) a podobných míst, protože všichni pacienti měli oholené hlavy. Nebyla tam žádná zahrada, žádný dvůr, nic.

V jedné místností se tísnilo 50-60 trpících mužů a žen…“. Slova Matky Terezy o tom, že „je krásné vidět chudé a nemocné, jak trpně přijímají svůj úděl a trpí jako Kristus o pašijích.

Svět je jejich utrpením bohatší,“ dostávají se svědectvím Loudonové, Foxe a dalších nový rozměr.

Zemřít v souladu s vírou…Ani náhodou!

Pamatujete si, s jakými slovy otvírá Matka Tereza svůj první hospic? Slibuje, že všichni, kteří se v něm objeví, dostanou jednak lékařskou péči a také „příležitost důstojně zemřít v souladu se svou vírou.“ Jenže se ukáže, že to není tak úplně pravda.

Podle Christophera Hitchense (1949 – 2011), jednoho z autorů Pekelného anděla totiž Matka Tereza apelovala na personál svých hospiců, aby každého umírajícího tajně pokřtil a to bez ohledu na to, zda jde o katolíka, hinduistu či muslima.

„Sestry se měly každého umírajícího zeptat, jestli chce ‚vstupenku do nebe‘. Kladnou odpověď braly jako souhlas se křtem.

Sestra pak předstírala, že pacientovi chladí hlavu mokrým hadříkem, zatímco ve skutečnosti ho křtila a tiše odříkávala potřebná slova,“ vzpomíná Susan Shieldsová, někdejší členka Misionářek lásky.

Paktuje se s diktátory

Sama sice žije skromným životem, finančními dary na její charitativní činnost by ovšem mohla naplnit trezor strýčka Skrblíka. Přitom je jí v podstatě jedno, od koho a z jaké činnosti peníze pocházejí.

A tak jí nedělá problém označit v roce 1981 haitského diktátora Jeana-Clauda Duvaliera (1951 – 2014) za milovníka chudých a bez jakýchkoliv ostychů si od něj vzít státní vyznamenání i tučný šek.

Stejně přívětivá je i k Albánci Enveru Hodžovi (1908 – 1985), jednomu z nejtvrdších komunistických diktátorům své doby.

Byl to vážně sympaťák…

To její další sponzor, finanční magnát Charles Keating (1923 – 2014), který jí daruje více než milion dolarů, sice nestojí v čele žádného diktátorského režimu, v roce 1989 je ovšem zatčen za mnohamilionové zpronevěry peněžních vkladů svých investorů.

Ačkoliv řada z nich přijde kvůli němu o celoživotní úspory, napíše misionářka soudci dopis, ve kterém Keatinga vychválí do nebes a požádá o jeho milost. Neuspěje.

Když jí po Keatingově odsouzení státní zástupce dopisem požádá o vrácení finančního daru, jelikož pochází z trestné činnosti, nikdy to neudělá.