Patřili k velmi důležitým osobám, které rozhodovaly o dalším směřování střední a západní Evropy. Tvořila je magická sedmička, která vybírala budoucího nejmocnějšího muže středověké Římské říše. Svoje místo v ní měl i český král. Řeč je o kurfiřtech.
Krále Svaté říše římské nejprve volila všechna říšská knížata.
Funkce kurfiřtů – volitelů – se ustanovila a poprvé uplatnila až roku 1198, kdy dokonce došlo k dvojí volbě římského krále – zvolen byl Filip Švábský (1177–1208) i Ota Brunšvický (1175/1176–1218).
Žádný dědičný nárok
Šlo o funkci vázanou na knížectví nebo církevní post, nikdo na ni neměl nárok z titulu dědičného rodu. Roli volitelů zastávali velmoži, kteří v té době drželi dané úřady.
Jejich počet se ustálil na sedmi, a to třech duchovních a čtyřech světských kurfiřtech, což později i potvrdil římský císař Karel IV. (1316–1378) ve své Zlaté bule z roku 1356.
Čtyři světští členové
Každý z kurfiřtů měl zároveň v držení některý z nejvyšších říšských úřadů.
Mezi duchovní se řadili mohučský arcibiskup (říšský kancléř pro německou část Říše), kolínský arcibiskup (říšský kancléř pro Itálii) a trevírský arcibiskup (říšský kancléř pro Burgundsko).
Mezi čtyři světské kurfiřty patřil český král jako nejvyšší číšník, rýnský falckrabě jako nejvyšší stolník, saský vévoda jako nejvyšší maršálek a braniborský markrabě jako nejvyšší komorník.
O podporu ve volbě se přitom sváděly mocenské boje nejenom diplomacií, ale i na válečném poli.
