Ani ne po skončení šestinedělí vezme 27. března 1440 královna Alžběty Lucemburské malého Ladislava Pohrobka do hradní kaple v Komárnu. Po boku má neustále svého příbuzného, hraběte Oldřicha II. Celjského, a objevují se i další šlechtici.
„Přišel i jeden český pán, který se jmenoval Šmykovský.
Když v kolébce uviděl mladého krále, přešel k ní, poklekl a pozvedl dva prsty pravé ruky a přísahal, že bude věrně stát při mladém králi a jeho matce,“ vypráví Helena Kottanerová (asi 1400–po r.
1470), Alžbětina dvorní dáma, která pro jejího syna Ladislava Pohrobka ukradla uherskou korunu. Královna Alžběty Lucemburské (1409–1442). čeká delegaci uherských pánů, kteří se vrátili z polských námluv.
Během jednání na hradě obě strany přednesou svoje návrhy. Magnáti nechtějí novorozence za krále. „I kdybyste měla desetiletého syna, i tak bychom ho nepřijali za svého pána, protože by nás nemohl vést proti Turkům,“ prohlašují. Královna se jde poradit, co podniknout dál…
Odpůrci ve vězení
Rádci nabádají Alžbětu, aby své hlavní odpůrce nechala uvěznit. Poslechne je. Vězni poté žádají, aby za nimi přišel do žaláře Oldřich II. Celjský (1406-1456).
„Ať dá malého Ladislava korunovat, potom ho nikdo nepřipraví o jeho říši,“ vzkážou jí po něm. Nikdo netuší, že Alžběta má korunu u sebe. Královnini odpůrci předpokládají, že klenot ve Visegrádu hlídá jejich stoupenec, bán Ladislav z Gorjan.
Když Oldřich tlumočí návrh Alžbětě, ta souhlasí. Na oko pošle svého kancléře Matěje za Ladislavem z Gorjan s žádostí o vydání koruny. „Rád to udělám, ale vzkažte své paní, ať propustí vězně,“ odpovídá bán. Co teď?
Vždyť se zjistí, že korunu má ona! Alžběta se proto opět obrací na svoji důvěrnici: „Kottannerová, co mi poradíte? Bán Ladislav svolil, že mi korunu vydá. Jak teď zařídit, aby se vrátila do Visegrádu?“ Helena se rozčílí. Takový nápad jí mohl našeptat jedině ďábel!
Rychlá improvizace
„Paní, na to zapomeňte, to nikdy neudělám a už nikdy nebudu takto riskovat svůj život… Vrátit se dá kdykoli, ale z toho, kdo je dnes váš přítel, se může brzy stát nepřítel,“ rozmlouvá Alžbětě nápad na vrácení koruny.
Královna už neřekne ani slovo. „Kdyby byla koruna ještě ve Visegrádu, jistě by se dostala do rukou toho Poláka,“ nedělá si iluze dvorní dáma o postupu uherských magnátů. Krátce poté opravdu dostanou zprávu, že polský král je na cestě a brzy dorazí do Budína.
Je třeba jednat. Potají připravit Ladislavovu korunovaci. Posel, který měl přivézt látku na korunovační roucho, se ale nevrací, a proto nezbývá než improvizovat.
„Měli jsme pěkné mešní roucho, kdysi to byl plášť císaře Zikmunda, červeno-zlatý, protkávaný stříbrnými vzory,“ vysvětluje Kottanerová.
Považuje za symbolické, že chlapec bude korunován v plášti svého mocného děda Zikmunda Lucemburského (1368–1437).
„Ušila jsem tedy v malém všechno potřebné, albu, humerál, štolu, manipulus, rukavičky a botky,“ popisuje jednotlivé části korunovačního oděvu. Dvorní dáma pilně pracuje za zamčenými dveřmi, aby nedošlo k prozrazení celé akce.
Nebezpečná cesta
Když je všechno hotovo, Alžběta pošle svého kancléře Matěje za bánem Ladislavem, aby ji doprovodil do Stoličného Bělehradu ke korunovaci jejího syna. Prozradí, že má svatoštěpánskou korunu u sebe, což Ladislava rozzuří a on odmítne dorazit.
Královna Alžběta navzdory tomu shromáždí své dvořany a pošle žádost ostřihomskému arcibiskupovi, aby se dostavil ke korunovaci aspoň on.
Po poledni 12. května 1440 vyráží korunovační průvod do Stoličného Bělehradu, tradičního korunovačního města uherských králů. Připojí se k němu i palatin Vavřinec Hédervári. Všichni nastoupí na velkou pramici.
Loď vyčnívá nad hladinu řeky Dunaj sotva na dlaň a nebezpečně se pohupuje. Když se k tomu přidruží i silný vítr, jedná se o nebezpečnou plavbu. Naštěstí se šťastně dostanou na druhý břeh. Mladého krále v kolébce nesou po vylodění čtyři rytíři v brnění.
Kojenec ale vytrvale pláče a Heleně nezbude, než ho vzít do náruče. „Byl tam jeden oddaný rytíř jménem Hans Pielacher, ten mě osobně převedl přes močál,“ vzpomíná na krušnou cestu a dodává, že přespali v Taty.
Vítání krále
Druhý den ráno vyráží Helena s malým Ladislavem dříve, královna zůstane vzadu, protože si chce promluvit s palatinem. Ten je v Uhrách po panovníkovi tradičně druhým nejdůležitějším mužem a nyní se hodlá od jejího průvodu oddělit.
Má v úmyslu vrátit se do Budína a čekat na polského krále, to jí ale samozřejmě neprozradí… Tentokrát korunovační výprava přenocuje v malém loveckém dvorci a vydá se na další cestu.
Kousek před Stoličným Bělehradem jí vyjíždí naproti vévoda Mikuláš z Hlohovce asi s pětistovkou koní. Když průvod vstoupí do města, doprovází ho kruh rytířů v brnění. Ráno 15. května 1440 Helena vstává brzy.
Vykoupe a obleče malého krále a potom průvod zamíří do kostela. „Před začátkem mše jsem musela mladého krále zvednout, aby jeho milost biřmovali,“ líčí dvorní dáma. Mikuláš ho potom pasuje na rytíře.
Arcibiskup pomaže dítě na krále, oblečou mu zlaté roucho a vloží korunu na hlavu. Po celou dobu obřadu ho Kottannerová drží na rukou.
Ještě nemají vyhráno
Do ceremoniálu se ale vloudí jedna chybička. Nikde není zlatá přikrývka, na které má král sedět při předčítání korunovační přísahy. Kottannerová proto duchapřítomně vezme deku z Ladislavovy kolébky.
„Vznešený mladý král se ale z korunovace moc netěšil, protože celou dobu plakal tak silně, že ho bylo slyšet v celém kostele,“ vzpomíná Helena. Po skončení mše se přesouvají ještě do kostela svatého Petra, kde ho posadí na stolec uherských králů, jak je zvykem.
Po skončení obřadu dorazí poslové se zprávou, že polský král je v Pešti a chce překročit Dunaj a vtrhnout do Budína. Kottannerová večer poklekne před královnou a připomene jí svoje zásluhy. Vždyť všechno až dosud šlo podle plánu. „Vstaňte.
Jestli Bůh dá a všechno se podaří a bude klid, povýším celý váš rod,“ slíbí jí Alžběta. Vyhráno ale ještě není…
Úkryt v kolébce
Vavřinec Hédervári vpouští polského krále do budínského hradu. Alžběta žádá svoji dvorní dámu o radu, kam by měla odvést malého krále a kde ukrýt svatoštěpánskou korunu. Vždyť je všude tolik nepřátel! „Milostivá paní, zahrabeme ji na zahradě.
I kdyby město padlo, najdeme způsob, jak se přes zdi dostat do zahrady,“ napadne Helenu, protože rozhovor probíhá na zahradě proboštství ve Stoličném Bělehradě. Nakonec se ale rozhodnou korunu ukrýt do kolébky s malým Ladislavem.
Toho po poradě se svými věrnými královna posílá do Šoproně. Vytvoří mu dvůr, který se skládá ze tří oddaných šlechticů, dvou komorníků a čtyř žen včetně Heleny.
Obřad bez klenotu
Cesta není příliš bezpečná. Vyhnou se vesnici, která patří palatinovi. Poprvé nocují v Óváru, podruhé v Nezideru. Když konečně dorazí do Šoproně, lidé jim ale vyjdou vstříc s oltářní svátostí a zvony vyzvánějí na jejich počest.
Vše provází vytrvalý déšť a v noci přijde povodeň, jakou zdejší obyvatelé léta nepamatují. Mladý král celou noc propláče. Brzy poslové hlásí, že polský král zajal Oldřicha II. Celjského.
Později se také zmocní ostřihomského arcibiskupa i bána Ladislava z Gorjan. Chce, aby mu pomohli stát se uherským králem. „Domníval se, že svatá koruna je ještě ve Visegrádu, protože pečetě byly na dveřích a zámek také,“ vypráví Kottannerová.
17. července 1440 se nakonec Vladislav nechává korunovat uherským králem, ovšem bez svatoštěpánské koruny. V Uhrách vypuká občanská válka mezi ním a Alžbětinými stoupenci.