Má talent od Boha a energie na rozdávání. Oskar Nedbal, jeden z nejslavnějších žáků Antonína Dvořáka, pracuje na sto procent až do svého konce a za svůj život dokáže čelit dlouhé řadě tragédií. Je geniálním hudebníkem, ale slabým obchodníkem. A na svých chabých obchodních zkušenostech nakonec ztroskotá.
Místností se line změť melodií přehlušovaná dětským smíchem a pokřikováním. Druhý nejmladší Oskar (1874–1930) se se svými šesti sourozenci právě rozehrává před nacvičováním českých koled na blížící se Štědrý den.
Všechny děti jsou k lásce k hudbě vedené již odmalička otcem Karlem Nedbalem (1836–1889), který si i ve své právnické kariéře nachází místo pro vedení hudebního spolku v Táboře, kde se celá rodina usadí.
V dětských srdcích nechybí ani silné vlastenecké cítění, které jim vštěpují oba rodiče. Malý Oskar již téměř v plenkách instinktivně sahá po houslích, jako by tušil, že za čas přesídlí na příbuznou violu, která ho proslaví.
Od tympánu k houslím
„Ten chlapec má nejen výjimečný talent. On má o hudbu skutečný zájem,“ pokyvuje hlavou Oskarův gymnazijní profesor a Karel Nedbal jen hrdě přitakává. V tu chvíli se rozhodne, že synovi dopřeje opravdové hudební vzdělání a zapíše jej na pražskou konzervatoř.
„Trubka? A tympán?“ vykulí překvapeně oči 11letý Oskar na zaměření třídy, kam je přijat.
Zanedlouho ale dochází na soukromé hodiny houslí k profesorovi Ferdinandu Lachnerovi, který spolupracuje se samotným Antonínem Dvořákem (1841–1904)!
Cesta mezi hudební a skladatelské špičky se Oskarovi otevírá rychleji, než by sám čekal.
Studium u slavného Dvořáka
Odložit housle a třímat v rukou violu se Oskar Nedbal odhodlá až po výměně svého profesora na konzervatoři v roce 1887. O čtyři roky později se nadějný violista vypracuje do třídy profesora hudební kompozice Antonína Dvořáka, který těsně před svým odjezdem do Spojených států věnuje talentu svého nového žáka dostatek času.
O úžasném úspěchu absolventského houslového koncertu mladého Oskara si ale může Dvořák už jen číst v novinách.
Na dirigentském stupínku
„Prosím zkusme to ještě jednou a nezapomeňte na výraz,“ zatleská Nedbal ještě coby student konzervatoře a uklidní tak rostoucí hluk v orchestřišti.
Upírají se na něj zraky hudebníků táborského Filharmonického spolku založeného jeho otcem v roce 1877. Oskar se pravidelně účastní společných koncertů ať už s violou či dirigentskou taktovkou v ruce. Má tak dokonalou průpravu pro svou dráhu slavného dirigenta.
Tu odstartuje již v pouhých 22 letech, kdy právě jeho pohyby rukou poprvé řídí Českou filharmonii! Během svého života se Nedbal proslaví ještě v mnoha hudebních tělesech v Londýně, Paříží, ve Vídni i v Petrohradu.
Splynutí čtyř talentů
Na chodbě pražské konzervatoře doplňuje Oskar hrou na violu houslové sólo svého spolužáka Josefa Suka (1874–1935). Improvizací se baví celé dopoledne.
„Co kdybyste založili kvartet?“ uvažuje jejich profesor a přední český violoncellista Hanuš Wihan (1855–1920).
Partu doplňuje houslistou Karlem Hoffmannem (1872–1936) a Ottem Bergrem (1873–1897), hráčem na violoncello. Od roku 1892 nese seskupení spolužáků jméno České kvarteto.
Oskar Nedbal se stává hlavní tváří i manažerem uskupení na dlouhé roky. Hvězdný rozjezd špičkového studentského kvarteta ale zasáhne tragická událost.
Nešťastné životní zlomy
Spoluhráči Otta Bergera jsou zdrceni jeho náhlým úmrtím na tuberkulózu. Jediný, kdo může zastoupit mrtvého kamaráda, je profesor Wihan. Pro Oskara Nedbala ale osobní katastrofy zdaleka nekončí.
„Tvůj starší bratr Vilém se zabil,“ oznamuje mu těžce nemocný otec a sám zanedlouho umírá. „Všichni mě opouštějí!“ pláče Nedbal nad další smrtí, tentokrát své milované a ochořelé ženy Josefiny Setunské (1876–1903).
V náručí svírá jejich teprve dvouletého syna Oskárka (1901–1918). V tu chvíli ještě netuší, že nakonec přežije i jeho.
Od rozvodu ke sňatku
Láska zasáhne muzikantovo srdce znovu, když se sblíží s manželkou spoluhráče Hoffmanna. Rozvod Marie a Karla Hoffmannových je na spadnutí, přesto Nedbal se svou budoucí chotí prchá před společenským skandálem na cesty Středním východem.
Na nějaký čas se poté usazují v Uhrách a ve Vídni. Po komplikovaném rozvodu Hoffmanových stvrdí pár v červnu roku 1910 svůj vztah manželským slibem. Nedbalovi se konečně začíná zase dařit.
Tvoří střídavě v rodné zemi i v blízkosti Jaderského moře a v roce 1913 uvede svou slavnou operetu Polská krev, které tleská celý muzikantský svět.
Poslední psaní nešťastného Oskárka
První světová válka je pomalu u konce a Evropa jásá. Ne tak však Oskar Nedbal. Zrovna pracuje v zámečku v Plané nad Lužnicí na dalším díle, když obdrží zmatečnou zprávu. Jeho jediný syn Oskárek v dopise píše: „Tatínku, odpust mi mé prohřešky a chování.
Slibuji, že brzy na bojišti prokáži, že jsem čestný.“ Sotva se rozrušený Nedbal vydá na cestu za svým 17letým synem, drží v rukou další psaní:
„Váš syn Oskar se zastřelil na vojně v Pešti ve chvíli, kdy měl stráž.“ Oskárka hluboce zasáhne dětství i dospívání bez matky. Otec na něj věčně nemá čas a stále problémovější Oskar Nedbal mladší vyrůstá v rodině Setunských.
Bojí se, že o něj táta nemá zájem a chvíli před smrtí prožívá hlubokou krizi. V okamžiku, kdy mačká spoušť, netuší, že otec je už na cestě za ním.
Odvrácená tvář úspěchu
Vznik Československa přitáhne Nedbalovy zpět domů, ale krajané skladatele zklamou. Setkává se zde jen se závistí a nepochopením. „Spolčuje se s Rakušáky,“ pomlouvají ho Pražané a dávají mu najevo své pohrdání.
Na žádost o angažmá v České filharmonii i Národním divadle dostává zamítavé odpovědi. „Tady si již nezahraji,“ zoufá si hudebník. Nedbalovi nezbývá než zkusit štěstí na Slovensku na pozici ředitele opery Slovenského národního divadla.
Atmosféra i finanční podmínky v divadle jsou na pováženou, ale to důvěřivého Nedbala neodradí od ředitelských a uměleckých plánů. Divadlu svítá na lepší časy, ale česká muzikantská hvězda si jeho vedením pomalu kope hrob.
Nezastavitelný krach divadla
Zpočátku se situace na Slovensku vyvíjí příznivě a Nedbal získává hluboké uznání odborné veřejnosti.
„Bravo!“ slyší konečně opět z hledišť pražských divadel, kam přiveze se slovenským souborem zpracování opery Sedlák kavalír a alespoň chvíli si lebedí v pocitu zadostiučinění. Slovenská opera pod jeho rukama vzkvétá, ale skladatel udělá osudovou chybu.
Přijme nabídku na vedení celého divadla, ačkoliv je prodchnuté finančními problémy. „Neproudí sem peníze, každý po mně něco žádá a všichni se jen hádají,“ stěžuje si Nedbal Marii na náladu v divadle, která se den ode dne zhoršuje. Doma tím ale vyvolá jen další hádku.
Poslední zbytky sil
Skladatel cítí, že už nemá sílu divadlo vést. Navíc další zájezd do Prahy končí finanční ztrátou a v očích divadelníků je viník jasný – Oskar Nedbal. Nejsou peníze na výplaty, penále rostou na všech stranách a Nedbal se dozvídá šokující rozhodnutí.
Celou škodu musí uhradit sám! „Žádost o finanční pomoc je zamítnuta,“ přichází nelítostná zpráva z nového vedení Slovenského národního divadla.
Nedbal zrovna putuje do chorvatského Záhřebu na vystoupení s tamní filharmonií a pod tíhou dlouhé cesty, zákeřných intrik a bolestivých pomluv se hroutí. Vánoční koncert odehraje s vypětím posledních sil.
Štědrý den roku 1930 mu jen oživuje vzpomínky na všechny blízké, kteří navždy odešli. Manželka, syn, rodina, přátelé… Oskar Nedbal se skokem z okna v divadle vydá na cestu za nimi.
