„Děti budou vychovávány německy,“ slibuje před svatbou František Palacký svému budoucímu tchánovi, známému pražskému advokátovi Janu Měchurovi.

Sice nerad, ale slovo dodrží. Přesto Marie (1833‒1891), Palackého dcera, od svých 18 let nepromluví jinak než česky. V péči domácích učitelů získává nejlepší vzdělání, jaké může tehdy dívka mít.

První kreslířské pokusy do skicáku provádí pod dohledem malířky Amálie Mánesové (1817‒1883). Do tajů hry na klavír ji zasvěcuje hudební skladatel Bedřich Smetana (1824‒1884).

Po svých 20. narozeninách se provdá za přítele svého otce, politika Františka Ladislava Riegra (1818‒1903), a manželovi se stává velkou oporou, přesně jako to viděla u svých rodičů.

Čerpá z vlastní zkušenosti

Hned v prvních letech manželství přijdou na svět tři děti, a to Marie, Bohuslav a Libuše. Paní Marie se stará hlavně o rodinu, veřejně činná začíná být teprve ve chvíli, když děti trochu vyrostou.

Velice dobře si uvědomuje, jak je péče o ně náročná, a to nejenom časově. Jako žena z vyšší měšťanské vrstvy to má ale o poznání jednodušší než chudé hospodyně. Na co ona má služky a vychovatelky, to musí tyto ženy zastat samy.

Proto se rozhodne podle francouzského vzoru zakládat školky a opatrovny. „Pomáhat matkám až ve třech letech dítěte je pozdě,“ tvrdí na základě svých zkušeností z chudých rodin, které se nebojí osobně navštěvovat…

Mužům vstup zakázán

Podporuje tedy i vznik jeslí, kam mohou matky dávat svoje děti už od šesti měsíců. Pod jejím dohledem vzniká roku 1869 první opatrovna u sv. Jakuba.

„O děti matek pracujících často i šestnáct hodin denně by se měly starat ženy,“ navrhne pražskému magistrátu a radní nápad odsouhlasí. Je to revoluční řešení, do té doby jsou běžní jenom mužští opatrovatelé.

Mariinou zásluhou se opatrovně říká „škola mateřská“ podle díla Jana Amose Komenského (1592‒1670).

Dvě slečny dokonce pošle na zkušenou do Francie, kde se mají naučit všemu, co má vědět a znát „pěstounka školy mateřské“, jak se novému ženskému povolání říká.

Kontroluje žačky

Jako jednatelka spolku sv. Ludmily zakládá Riegrová-Palacká také pokračovací dívčí školu, kde se třinácti a čtrnáctileté dívky učí třeba malovat na sklo a porcelán, šít nebo upravovat obrázky k tisku.

„V této první dívčí průmyslové škole ve střední Evropě, obdivuhodném díle sociální svépomoci, se sice nevyučovaly všeobecně vzdělávací předměty jako později v Ženském výrobním spolku paní Světlé a slečny Krásnohorské, nicméně základ dívčího učení nad povinnou školní docházku byl položen,“ uvádí současná autorka Eva Uhrová.

Pro své žákyně hledá paní Marie po absolutoriu dokonce i práci. „Šedivá paní,“ ukazují si na ni Pražané, protože se v nenápadných šatech neváhá po městě vydat i tam, kde panuje bída, a kontroluje, jestli se s jejími žačkami dobře zachází.

Večer se nehne

S přehledem stíhá povinnosti matky, manželky, a dokonce i zdatné sekretářky svého muže. Ráno v opatrovně, odpoledne v průmyslové škole, večer po návštěvách.

„Až se večer nemohu hnout a až mne plíce bolí od mluvení,“ říkává, ale neúnavně se pouští znovu do práce. Když její muž začne vydávat svůj Slovník naučný, dělá mu korektury, stará se o finanční zajištění i administrativu související s publikací.

Jakmile najde chvilku, šije pro chudé děti. Umírá v 58 letech, ale ještě rok před smrtí se může radovat z velkého úspěchu své práce. Po Praze díky ní funguje už 16 školek a sedm jeslí.