Den po komunistickém puči 26. února 1948 si Miloš Knorr přečte lístek, že je zbaven funkce a do 48 hodin povinen opustit Prahu. Narychlo utíká z republiky.

Miloš Knorr (1918–2008), který jako jeden ze tří Čechů absolvoval v řadách Spojenců vylodění v Normandii,  požádá o pomoc Františka Muchu, okresního velitele Státní bezpečnosti, ve Znojmě, známého z gymnázia.

S jeho bratrem sloužil v Anglii. „Vím, že jsi u StB a co děláš, ale ty nejsi opravdový komunista. A já potřebuju převést přes hranice,“ řeknu mu otevřeně nad skleničkou alkoholu. Risk se vyplatí. Mucha souhlasí, že mu pomůže.

„Vrať se za 10 dní, zařídím to,“ slíbí a slib opravdu splní. Knorrovi se vyplatí i další konexe z dřívější doby, na vojenské škole byl aktivním členem Klubu spojeneckých důstojníků, kde se kromě Čechoslováků scházeli i zahraniční vojenští funkcionáři.

Když požádá zástupce amerického vojenského atašé, aby mu dopravil kufry se šatstvem do Vídně, ten ze starého přátelství neodmítne. 1. května 1948 ještě Miloš Knorr jde se svým praporem ve Šternberku do průvodu na Svátek práce. Nesmí přece vzbudit nežádoucí pozornost…

Do lesa na houby

O den později už ale vyráží s rodinou Františka Muchy lesem směrem k řece Dyji. Zatímco paní Muchová se synem sbírá houby, František vede svého společníka do tmavé houštiny. Z ní opatrně vykoukne jakýsi Němec, Muchův agent.

„On tě převede,“ pokyne Mucha a rychle zmizí. Miloš se přidává ke svému průvodci a společně přebrodí řeku. Jdou ještě zhruba hodinu, než se před nimi objeví myslivna na rakouském území. Hajný je zde nechá přespat. Pak zatelefonuje do Vídně, aby pro ně přijeli. Všechno je předem domluveno.

Rodina v nebezpečí

V pondělí 3. května 1948 u myslivny skutečně zastaví auto, ze kterého vystoupí mladý manželský pár s malou holčičkou. Odvoz autem pro uprchlíka zařídila známá, která jezdí pravidelně do Vídně.

Když čerstvý emigrant uvidí v kufru auta lahve whisky, nechápavě kroutí hlavou. Důležité ale je, že manželé přivezli i padělané rakouské doklady, přesně podle plánu. Něco ale Knorrovi přece jenom vrtá hlavou.

„Proč vystavujete nebezpečí svoji rodinu?“ ptá se mladého muže. Přivézt s sebou i manželku s dcerkou mu připadá přece jenom příliš riskantní. „Uvidíte,“ odpoví řidič, který zjevně dobře ví, co dělá. Všichni nasednou do vozu.

Holčičku štípne do zadku

Jízda do Vídně přes sovětskou okupační zónu není zrovna procházkou růžovou zahradou. „Vaše doklady,“ vyštěkne sovětský voják. Když začne podrobovat Knorrův falešný průkaz příliš důkladné prohlídce, mladá maminka štípne svoji holčičku do zadečku.

Dítě okamžitě začne příšerně ječet. „Pššt,“ snaží se ho utišit sovětský voják, ale bezvýsledně. Všechno pak vyřeší láhev whisky, kterou jakoby náhodou vytáhne řidič vozu. „Nechte nás jet, jakmile pojedeme, holka se uklidní,“ říká.

 Sovětský voják whisky vděčně přijme a rychle schová, jen aby ta protivná řvoucí holka byla už raději pryč. „Jeďte,“ pokyne jim. Podle stejného scénáře proběhne přejezd i přes další sovětské kontroly. Poslední lahev otevřou společně ve Vídni na oslavu. Ve Vídni se emigrant shledá i se svými kufry plnými šatů

Šifrovaný dopis

Od Američanů dostává nabídku pracovat při prověřování uprchlíků z Československa. Chce ale do Anglie a po dvou měsících opravdu dostane vízum.

Marně tam ale hledá práci, a tak znovu zamíří zpět do Vídně, kde se opět věnuje prověřování uprchlíků a spoluorganizuje vysílání agentů k nám.

Stává se členem skupiny generála Františka Moravce (1890–1966) pracující jako součást americké vojenské kontrašpionáže.

Právě skupina Okapi, ve které se angažuje, posílá šifrovaný dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Rudolfovi Slánskému (1901–1952), kde ho varuje před nebezpečím a nabízí mu bezpečný útěk přes hranice. Marně.

StB dopis zachytí ještě předtím, než se Slánskému dostane do rukou.  A dopis poslouží jako argument pro Slánského zatčení a následný proces.

Kariéra v pojišťovnictví

V roce 1954 odlétá Miloš Knorr do Ameriky a rok poté pověsí svoji zpravodajskou činnost na hřebík. V USA ještě zvládne nastartovat úspěšnou kariéru v pojišťovnictví.

Po roce 1989 se ještě podívat do své vlasti, kde od prezidenta Václava Havla (1936–2011) roku 1995 dostává generálskou hodnost.

Na konci svého života o své zpravodajské kariéře mluví nerad a za svoji největší zásluhu považuje pomoc uprchlíkům ve Vídni, kteří se i díky němu dostali na svobodu.