Ve dvou válkách bojoval za svobodu své vlasti. Teď ji musí potupně opustit útěkem jako poslední zločinec. Šedý Aero Minor startuje v podvečer 30. dubna 1948 z Prahy směrem k západním hranicím.
Muž na jeho zadním sedadle věří, že po překročení „čáry“ ho čeká konec perzekucí. Vývoj ale dostane nečekané obrátky.
Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se letecký maršál Karel Janoušek (1893–1971) stává nepohodlným novému režimu. Státní tajná bezpečnost ho špicluje na každém kroku. Státní bezpečnost ho sleduje a odposlouchává.
Janoušek přemýšlí o odchodu do exilu. K němu ho nakonec přiměje provokatér StB z 5. oddělení generálního štábu Ministerstva národní obrany, který mu přislíbí pomoc.
Kvůli tomu ale o Janouškově plánovaném útěku ví celá StB ještě dávnou předtím, než 30. dubna 1948 navečer opustí Prahu. Sedí vzadu v autě Aero Minor šedé barvy. Vůz míří na Plzeň, Klatovy a dál ke hranicím.
Maršál v ruce svírá jenom malý kufřík obsahující jenom pár osobních věcí. StB ladí poslední detaily svého plánu. Automobil s útěkářem daleko nedojede…
Nespolehlivý vězeň
„Stát,“ vykřiknou příslušníci SNB, kteří netrpělivě hlídkují u Přeštic. Přesně vědí, komu vkročili do cesty. Pasažér z Minoru nemá šanci. Je okamžitě zatčen. Záhy se ocitá u výslechů v nechvalně proslulém hradčanském domečku.
„O Janouškovi mi důvěrně sdělil plukovník Mysík z vojenské kontrarozvědky, že byl zatčen při odchodu za hranice, a chlubil se, jak důmyslně ho k tomu vyprovokovali,“ hájí se později Ludvík Svoboda, že Janouškovi nemohl nijak pomoci.
Nejdříve mu prokurátor navrhuje trest smrti, nakonec dostane po mnoha odvoláních „jenom“ 19 let žaláře.
Kromě toho přichází o všechny vojenské hodnosti Trest si odpykává v těch nejtvrdších komunistických kriminálech včetně plzeňských Borů nebo Leopoldova na Slovensku.
Konečně na svobodu
Po provaleném pokusu o útěk z plzeňských Borů následuje další soud a rozsudek doživotí. Pověst politicky nespolehlivého muže se s ním táhne.
„Není dostatečně disciplinovaný a je otevřeným nepřítelem Lidově-demokratického zřízení,“ hodnotí vězně číslo 609 leopoldovští dozorci. V roce 1956 ale opouští obávaný slovenský žalář. Stěhují ho do Ruzyně, kde s ním mají velké plány.
Ocitá se zde i bývalý velitel ženijní školy SS v Hradištku, SS-Oberführer Emil Klein. Ten má vědět řadu válečných informací mimo jiné i o štěchovickém pokladu.
„Dostanete kratší trest, pokud od něj něco zjistíte,“ slíbí mu vyšetřovatelé. Maršál opravdu některé zprávy od Kleina tlumočí dál. Nakonec je i díky tomu propuštěn na amnestii 9. května 1960.
Rehabilitace až po smrti
Žádný ráj ho ale nečeká ani po propuštění z vězení. „Rok jsem marně sháněl práci, až jsem se posléze uchytil jako pomocný skladník v podniku Textil,“ líčí smutně svoje tvrdé zkušenosti na svobodě.
V polovině 60. let 20. století začíná usilovat o svoji rehabilitaci, ale cesta je to hodně trnitá. Když se reportér z časopisu Letectví a kosmonautika v červnu 1968 ptá, co očekává od rehabilitace, odpovídá: „Spravedlnost.
Nikoli ovšem spravedlnost se zavázanýma očima, nýbrž spravedlnost, která nepřehlédne žádného uraženého a poníženého.“ V závěru rozhovoru ještě dodává, že očekává: „rehabilitaci skutečnou a úplnou, rehabilitaci nikoli jako laskavost, nýbrž jako povinnost.
A to nejen osob, ale i idejí.“ Dostane ale jenom částečnou rehabilitaci, té plné se nedočká. Umírá v roce 1971 a udělí mu ji až prezident Václav Havel (1936–2011) po roce 1989.
