Rakouské údolí Wachau obývali lidé už v mladším paleolitu, tedy době kamenné, o čemž svědčí například dochované hroby staré asi 27 000 let.

Když zde v roce 1908 probíhá stavba železnice, ve vesnici Willendorf rakouský archeolog Josef Szombathy (1853‒1943) odhalí 7. srpna 11 vysokou vápencovou sošku ženy. Datována je do období 24 000‒22 000 př. n.

l., gravettienu, tedy pozdního paleolitu. Typická jsou pro ni velká ňadra, krátké nohy a velice široké boky. Předmět na její hlavě připomíná košík, ale podle odborníků jde o velmi složitý účes vytvořený z copánků.

Už Szombathy tušil, že surovina na výrobu artefaktu mohla pocházet odjinud. Uvažoval hlavně o nedaleké vídeňské pánvi, kde se nacházejí ložiska třetihorního vápence.

Výzkum původu materiálu

Odborníci v čele s rakouským geoarcheologem Alexandrem Binsteinerem začínají v roce 2007 zkoumat zdroj oolitického vápence, ze kterého byla Venuše zhotovena. Analyzují řadu vzorků pocházejících z Dolního Rakouska a Moravy.

Na Binsteinerově výzkumu se v roce 2008 podílel i český geolog Antonín Přichystal. Právě on nabídl tři moravské vápence: ze Štramberku, z Pálavských vrchů a okolí Brna. Nejlépe vyhovovala hornina pocházející ze Stránské skály u Brna.

Záhada rozluštěna 

Odborníci provádějí v lednu 2013 a březnu 2016 skeny Venuše, díky kterým odhalují přesnou strukturu vápencového materiálu.  Už tehdy se ukazuje, že minerál nemohl mít původ v brněnské lokalitě. Zrna jsou menší a soška je bohatá na měkkýše.

Antropolog Gerhard Weber z Vídeňské univerzity a geologové Mathias Harzhauser a Alexander Lukeneder v březnu 2022 s využitím tomografických snímků ověřili, že materiál použitý na Venuší pochází ze severu Itálie.