„Žofinko! Neumírej! Zůstaň naživu kvůli našim dětem!“ sípal umírající následník trůnu František Ferdinanda d‘Este směrem k těhotné manželce Žofii Chotkové, zatímco jejich řidič kličkoval sarajevskými uličkami.
Arcivévoda měl prostřelenou krční tepnu, Žofii trefil atentátník do žaludku. Do nemocnice již dojet nestihli…
Mocní se ho báli – kdyby se náhodou dostal na trůn, chtěl by zrušit rakousko-uherský dualismus a vytvořit federaci Spojených států Velkého Rakouska. „Je na nejvyšší míru nehabsburský, nerakouský, nevstřícný a nepopulární,“ říkalo se o něm.
Za hrozbu ho ale nikdo nepokládal. V žilách Františka Ferdinanda d‘Este, arcivévody Rakouského (1863–1914) kolovala po otci krev Habsburků a po matce Bourbonů. Jenže na žebříčku nástupnictví bylo jeho jméno pořádně nízko.
Na trůně pevně seděl František Josef I. (1830–1916). Po něm měl korunu zdědit princ Rudolf (1858–1889). Ten však spáchal sebevraždu. Nástupnictví tedy získali nárok dva bratři.
První z nich, Maxmilián I. Mexický (1832–1867), byl mrtev, a tak dědictví habsburského mocnářství přešlo na otce Františka Ferdinanda, Karla Ludvíka (1833–1896). A po jeho smrti samozřejmě na Františka samého. Nebýt sarajevského atentátu, stanul by o dva roky později v čele říše…
Bomba se odrazila
František Ferdinand vystoupil 28. června 1914 i s doprovodem na sarajevském vlakovém nádraží. Spolu s manželkou Žofií Chotkovou (1868–1914) nasedl do přistaveného automobilu značky Gräf & Stift Double Phaeton. Kolona se rozjela do centra.
Následník trůnu se v zemi objevil v roli vrchního inspektora rakousko-uherské armády. O tom, že v uličkách Sarajeva na něj číhalo hned několik atentátníků, neměl samozřejmě ani tušení.
Přípravy vzbouřenců trvaly čtyři měsíce a proběhly pod dohledem velitele srbské vojenské rozvědky Dragutina Dimitrijeviće (1876–1917). Naučili se ovládat zbraně, vymysleli plán. A pro případ nouze měli také kyanidové ampule.
Kolona se sunula nábřežím kolem řeky Miljacka. Jen co minula most Cumurja, vyskočil jeden z atentátníků, Nedeljko Čabrinović (1895–1916). Vzduchem prolétla bomba a odrazila se od stažené střechy auta!
Nástroj zkázy dopadl na silnici a explodoval. Ovšem až ve chvíli, kdy nad ním projíždělo další auto z kolony!
Když kyanid nezabere
Nedeljko na nic nečekal. Vypil kyanid a vrhl se do řeky. Atentátníkova sebevražda ale připomínala spíše grotesku. Miljacka byla zrovna velmi mělká a jed měl do účinku kyanidu daleko. Zvracejícího a potlučeného zločince policisté ihned zatkli.
„Přijel jsem na návštěvu a byl jsem přivítán bombami. To překračuje všechny hranice!“ rozčiloval se právem arcivévoda, když konečně dojeli k městské radnici. Přesto promluvil k lidu. A sklidil bujarý potlesk.
„Cítím radost sarajevských občanů z nezdaru tohoto atentátu,“ začal se konečně usmívat František Ferdinand. Opět usedli do auta a cesta mohla pokračovat, tentokrát do nemocnice za zraněnými členy arcivévodova doprovodu.
Žofii jsem zabít nechtěl…
Mezitím si politický aktivista Gavrilo Princip (1894–1918) kupoval sendvič. Patřil k dalším atentátníkům, ale na rozdíl od Čabrinoviće se k útoku stejně jako ostatní vůbec nedostal. Teď nadešla jeho chvíle.
Vůz se sklopenou střechou v Sarajevu zabloudil. Zamířil si to ale přímo k atentátníkovi! Princip rychle vytáhl poloautomatickou pistoli Browning M 1910. Přiskočil k autu a dvakrát vystřelil. Kde se vzal mýtus o sedmi střelách?
V Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška (1883–1923). Jedna střela zasáhla arcivévodu do krku, druhá mířila přímo na břicho těhotné vévodkyně Žofie.
„To jsem nechtěl, druhý cíl byl Potiorek,“ kál se posléze Princip s tím, že chtěl zabít i rakousko-uherského generála Oskara Potiorka (1853–1933). Manželé zemřeli, než jim stihl pomoci lékař. Napětí v celé Evropě v tu chvíli strmě stouplo.
Ukázalo se, že do atentátu byla zapletena srbská tajná služba. 28. července 1914 se stalo to, čeho se všichni obávali. Habsburská monarchie vyhlásila válku Srbsku a o den později již ostřelovala Bělehrad. První světová válka právě začala.
